Náročné vztahy s muži aneb kašlu na lidi a žiju si svoje

Tak…dneska si dáme zase něco trošku osobnějšího. Pořád vám ještě dlužím – i když s tímhle souslovím bych byla opatrná, protože je to pořád moje soukromá věc. Leč, něco jsem tu nakousla a rozhodla se z tématu „já a muži, vztahy, toxicita atd.“ udělat takovou menší sérii textů. Ono to má totiž svoje opodstatnění a doufám, že se postupně dostaneme k tomu, co by mělo být účelem těhle příspěvků. K tomu je ale potřeba vzít to všechno od začátku, protože jinak by vám mohly uniknout souvislosti, je třeba abyste trošku věděli, co jsem zač a neudělali si ukvapené závěry, který by mohli plynout právě z nějakýho nepochopení nebo slepých míst.

Asi takhle, já to měla s klukama/chlapama vždycky nějaký těžký. Vždycky jsem u nich hledala pevnou náruč, objetí, bezpečí, vášeň, živočišnost…jistou míru dospělosti, rozumnosti, zralosti. Ono se říká, že muži zrají jako víno a něco na tom bude. A já vždycky hledala tu nejzaprášenější láhev – aspoň když to porovnám s tím, jaké známosti a partnery kolem sebe měly moje spolužačky, kamarádky, známé. Aspoň ale nehrozilo, že si někoho navzájem přeberem nebo že se nám v baru bude líbit stejnej kluk – jim možná ten kluk, já většinou brala na tatínky, strýčky, maximálně starší bráchy, když vypadali nějak k světu.

Dost dlouho mi trvalo vybudovat si nějaký sebevědomí a vlastní sebeúctu, navíc sem vždycky inklinovala víc ke společnosti dospělých, než mých vrstevníků – což mi zůstalo doteď, takže kolem sebe mám dohromady víc lidí, kteří jsou podstatně starší než já – a tak nějak celkově jsem moc nezapadala mezi spolužáky a tak. Na střední se to pak nějak začalo lámat, to je fakt, ale to přičítám spíš tomu, že jsme byli všichni nějak dospělejší a už se spousta takovejch těch pubertálních a dětskej zlomyslností vyeliminovalo. V tý době už jsem ale byla…no řekněme, že stran nějakých vztahů už sem měla něco odžito a zas to bylo trošku víc, než měly holky v mým věku – takže takový ty první větší lásky, vztahy a rozchody už šli zas trošku mimo moje vnímání. V tu dobu už jsem za sebou měla nějaký menší vztahy s klukama, co byli dejme tomu v mojí věkový škatulce, ale taky něco, co znamenalo mnohem víc a co v mým životě znamenalo poměrně zásadní období a posun.

Byl to vztah – a skutečně to chci nazývat vztahem, i když je pravda, že to nebyl vztah v takovým tom duchu klasického randění a držení se za ruce – s o dost starším mužem. A když říkám, píšu, o dost, tak tím myslím věkový rozdíl téměř osmnáct let. A co si budem, to už s člověkem hne a rozhodně mu to ukáže úplně jinou vztahovou perspektivu, ze které se těžko slevuje. Protože to, co vám dá takhle zralej muž, vám prostě kluk, kterej dosáhnul sotva na dvacítku nemá šanci poskytnout.

Jasně, můžeme všichni argumentovat tím, že ve třinácti/čtrnácti není holka dostatečně zralá na něco
takového, že si plně neuvědomuje svoje jednání, že je snadno ovlivnitelná, zmanipulovatelná, zranitelná, že je ještě dítě blablabla. Spousta takových názorů se samozřejmě objevuje a asi vždycky objevovat bude, vždycky to bude téma na knihu, na film, na diskusi, na demonstraci. Ale jak už jsem kdysi psala, je taky třeba sledovat tu druhou stranu mince a uvědomit si, že tohle nemusí být vždycky ten jediný model. Je třeba myslet na to, že i takhle stará holka ví, co dělá, do čeho se pouští, co to všechno znamená. Jasně, zas to není vždycky platný, ale tady skutečně nezáleží na věku, ale na emocionální a psychické zralosti dotyčné. Ono datum v občance skutečně vůbec nic neznamená.

Vždycky – dobře, až na pár výjimek, který nebyly zrovna slavný – jsem měla staršího partnera. A to ve věkovém rozmezí od 15ti až do 50ti let věkovýho rozdílu – kdo umí počítat, určitě si to udělá alespoň hrubý odhad. Časem to moje okolí nějak přestalo překvapovat a šokovat, i když je pravda, že když jsem v osmnácti přišla s tím, že mýmu současnýmu partnerovi bude třicetosm, byl to asi moc velkej kouř – o něm si ještě povíme, protože to byl jeden z nejhorších vztahů, co sem zažila a ráda bych z tohohle případu udělala trošku odstrašující příklad.

Momentálně žiju s chlapem, kterýmu bude brzo čtyřicet pět a je to to nejlepší, co sem mohla udělat. Už má odžito, ví, co chce, nedělá voloviny, podrží mě, když to potřebuju, postará se – neříkám, že tohle někdo mladší nesvede nebo že to partneři, manželé nebo budoucí manželé mých kamarádek nedělají, ale takovýhle kluky já jsem měla vždycky spíš jako kamarády a parťáky na pivo, než jako životního partnera. Takže…i takové věci se v životě člověka stávají a já bych byla moc ráda, aby k tomu svět tak začal přistupovat a přestal takový vztahy odsuzovat – ať už je v něm starší muž anebo ta holka, která si naopak potrpí na zajíčky. Protože láska a přitažlivost si nevybírají na koho skočí. A jestli budete mít pocit, že vás za váš vztah někdo soudí nebo k němu má nějaký připomínky, tak začněte myslet na to, že všem, úplně všem, může být úplně u prdele s kým spíte, s kým chodíte, s kým žijete.