Nadávat u piva nestačí aneb Nekafrej a konej

Nastává podzim, což je období nejen sychravého počasí, horkých nápojů a teplých ponožek, ale momentálně i období voleb – a to nejen těch senátních, ale i těch městských. Já jsem tuhle věc do jisté doby moc neřešila, moc sem se o to nezajímala a řešila spíš věci kolem Amnesty, porušování lidských práv v globálu a tak. Jenže ono všechno souvisí se vším, a pokud má člověk, byť minimální ambice nebo jenom sen, nějakým způsobem udělat Svět lepším místem k životu, musí začít nejdřív u sebe a u okolí. Musí začít u těch zdánlivých maličkostí, které mohou taky hodně změnit. Jsou to takové drobné krůčky, které ale znamenají hrozně moc, člověka někam posouvají, něco ho učí, přináší mu nové zkušenosti, znalosti a vědomosti, díky nimž se pak může pouštět do něčeho většího. Takže jsem udělala vlastně pár kroků zpět a začala sledovat a řešit primárně to, co se děje kolem mě, ujasňovat si, že chci něco dělat jinak, našla si ty, se kterými v postojích a názorech dokážu sympatizovat, ty, se kterými mám společný cíl a myšlenku.
 

Letos to všechno dosáhlo asi toho největšího vrcholu, jakého jsem vůbec dosáhnout mohla – a na který jsem si ani nemyslela, že dosáhnout můžu. Pár hlavních členů naší místní politické strany, se kterou opravdu nacházím stejnou řeč a hodnoty, přišlo s tím, jestli spolu s nimi – a několika dalšími samozřejmě – nechci v letošních volbách kandidovat a nějak pomoct mému městu být o chloupek lepším místem k životu. A protože mi to v tu chvíli, v ten daný okamžik přišlo jako naprosto geniální a skvělej nápad, kývla jsem na to. A to z jednoho prostýho důvodu – no možná ze dvou.

Za prvý se mi hrozně líbil důvod, proč jsem je napadla právě já, proč jim přijde dobré abych stála mezi nima, proč jim přijdu…vhodná? pro takhle velkou věc. Protože tohle vážně není sranda, není to hra, ze které člověk vystoupí, když ho přestane bavit. Tohle je vážný a je to doopravdy. Tím druhým důvodem byl můj vlastní názor a postoj k tomu, že nadávat na nějaký věci jen tak nějak doma, u piva nebo kdekoli jinde, ale nijak se nesnažit zapojit do změny a zasadit se o to, abych mohl/a na tom, co se mi nelíbí něco změnit, je naprosto k ničemu. Když už se mi něco nelíbí, měl/a bych se pokusit to nějak zlepšit. A pokud něco takového dělat nechci a házím flintu do žita, nemám vlastně nárok kafrat. A taky proto, že bych ráda zkusila věci dělat JINAK! :)

Jo, letošní rok je v mnoha směrech hodně zlomovej a tak nějak mám dojem, že na prahu tý třicítky – tu
hodlám naprosto famózně a epicky oslavit příští rok a střízlivej z tý oslavy nikdo nevyleze – začínám opravdu a defenitivně moudřet, hnízdit a i když jsem pořád ta hubatá holka, která dělá občas ptákoviny, beru nějak víc věci do svých rukou a pokud můžu někde udělat něco, co mi dává smysl, pokud mám možnost někde nechat skutečně zaznít svůj hlas a zabojovat o vlastní názor a postoj, který by, třeba, mohl něco změnit nebo má šanci vyvolat aspoň nějakou diskusi, tak se té šance hodlám chopit a využít ji na maximum. A navíc…stojí při mně skvělej chlap, kterej je mi podporou a oporou…a to se hned dělají věci nějak s větším elánem, radostí a chutí.

Takže…pokud máte pocit, že se něco neděje tak, jak by mělo, tak, jak byste si přáli a chcete dělat věci jinak a líp, máte vždycky možnost s tím něco udělat. A i malý, zdánlivě nepodstatný krok, který se vám může jevit jako zbytečný, může naopak něco změnit, někam posunout řád věcí a udělat pro nás všechny Svět lepším místem – a nejen pro nás, ale i pro ostatní.