1. „Naposledy jsem si vysnil Václava Hraběte“ je velmi unikátní básnickou sbírkou, především svým obsahem a skladbou se poměrně výrazně odlišuje od většiny básnických sbírek, které v dnešní době vycházejí. Zajímáte se i o tato díla nebo je vám Hrabě a jemu podobní vším?
Drtivá většina básní v této sbírce je datovaná mezi roky 1997 až 2007. To je asi to největší unikum, řekl bych 😊 V té době ve mně (ale myslím, že i ve většině mladičkých básnířek a básníků) skomírala až nekritická inspirace Václavem Hrabětem, Josefem Kainarem, Beat generation ale i třeba Verlainem a Baudelairem. A tenkrát k poezii (a k literatuře obecně) a k jejímu tvoření a prožívání patřilo dost nezapomenutelných, silných a dnes nepředstavitelných zážitků. Do knihkupectví se chodilo téměř meditovat, orvaná knížka z veřejné knihovny v hospodě působila téměř magicky, pokud jsme si posílali svoje literární díla, byla psána propiskou, později na stroji a vložena do obálky. Autorská čtení probíhala bez mikrofonu. Ostatně nebyl potřeba – tvořili jsme přesilu. A k tomu všemu nekonečné večírky. To byla ta pravá poezie. Co máte dnes? Vše se přesouvá na internet, kde jsou milióny textů, milióny jmen.Stovky podcastů, Youtube… Nic nestihnete pořádně postřehnout, nic si nestihnete vychutnat. Papír je tu s námi tisíce let. Monitor počítače nějakých 40 let, internet 30 let. Za ani ne jednu generaci jsme zahodili umění duše, přirozenost a zcela převrátili svoje životní hodnoty. Nabízí se kacířská otázka. Má dnes poezie vůbec smysl? Ano, má. Minimálně má velký smysl ji psát. Třeba pro ten neobyčejný pocit autora, když dokončí báseň. Záměrně neříkám dobrou nebo špatnou a záměrně také říkám jen neobyčejný pocit. Ten může být neobyčejně zmatený, neobyčejně pozitivní, ale i neobyčejně negativní. Ale vždy jedinečný.
Abych Vám odpověděl na Vaši otázku, potřeboval jsem toto nastínit. V letech, které jsem uvedl, vycházeli autoři, kterými jsem se inspiroval, již třeba v třetím vydání. Nějací noví autoři z „mé generace“ tu tehdy byli, ty jsem sledoval. Ale povětšinou zmizeli stejně jako já. Alespoň ti, co se věnovali poezii. O nová díla se téměř nezajímám. Jak jsem psal – já raději držím knihu v ruce. A knihy do ruky seženete převážně právě jen od těch autorů, kterými jsem se inspiroval. Neznámí autoři nemají možnost se prosadit „papírově“. Takže nedávno jsem si dokoupil Skácela a Úvalského. Jinak kupuji jen literaturu faktu. Zajímá mě historie – odboj a zločiny komunismu a také kriminalistika. Na internetu sleduji literární časopis Divoké víno – pokračování tištěného časopisu, který začal vycházet v šedesátých letech a kde publikoval i Václav Hrabě. Šéfredaktor Ludvík Hess tam pravidelně otiskuje básně starých bardů i mladých nezkušených talentů.
2. Netajíte se tím, že vám při psaní byli a jsou především undergroundoví básníci, ti, kteří ve své době platili za jakési rebely, kteří žili poměrně nekonvenčním a pro mnohé možná až zhýralým a neřízeným způsobem života. Je vám tento životní styl nějak blízký?
Nyní jsem usedlý otec, abstinent, nekuřák… Ale v době, kdy vznikaly tyto básně jsem žil tak jak popisujete. Vyhazov z gymnázia, poté toulky stopem a na nákladních vagónech Evropou, život na ulici, nekonečné pitky, koncerty, festivaly, sličné děvy… Ale také pózy, ublíženost a sobeckost.
3. Co vás přimělo svůj postoj a životní rytmus změnit? Co se musí stát, aby člověk...řekněme obrátil?
Já bych to rozhodně nenazval nějakým obratem. Budu tak trošku parafrázovat klasika - to co jsem prožil, prožil jsem rád. Takže se jedná spíše o přirozený vývoj, na jehož charakter mají vliv přátelé, rodiny, lásky ale i věci zcela materiální jako jsou peníze a kariéra. A všechno to může být více či méně propojené. Například já se snažím vydat sbírku veršů. Ty nemají s penězi nic společného. Ale přesto je potřebuji na její výtisk, reklamu. Je to propojení dvou absolutně rozdílných světů.
4. Svými básněmi často reagujete na to, jak se zrovna cítíte, jaké máte pocity ze společnosti, ze světa jako takového. Rozhodnutí vydat takové, velmi osobní texty, knižně a vypustit je tak do světa mezi kritického čtenáře muselo být náročné. Jak to celé vnímáte?
Myslím, že je zcela přirozené že básník reaguje a zpracovává své pocity. Koneckonců o tom poezie je. A když textům dokáže dát přidanou hodnotu – aby se do nich přirozeně čtenáři vcítili – stanou se osobními i pro čtenáře. Ti přece ve svém životě prožili nebo prožívají něco podobného, co ve svých textech popisuji, prožívám. Prostě dojde k symbióze. Tak to mám třeba s Václavem Hrabětem. Vryl se mi pod kůži a je mi velmi osobní 😊Ale nejenom s Václavem Hrabětem. Ale i s jinými básníky, či dokonce písničkáři. A někdy se jedná třeba jen o jednu píseň/báseň. Například neznám nazpaměť tvorbu Jiřího Žáčka, který byl naší mladé literární skupině skvělým mentorem a stal se kmotrem mé knihy nezralých veršů před dvaceti lety, ale jeho báseň Blues o spolykaných slovech a nazpívaná Michalem Prokopem si mě opravdu získala.
5. Nádech undergroundu a inspirace danou dobou i jejími představiteli je v případě vší knihy nepopiratelná. Tehdy lidé skutečně svojí tvorbou chtěli něco sdělit, byl to i způsob sebereflexe, sebevyjádření, můžeme říct, že i v některých případech forma revolty a boje. Máte pocit, že tomu tak je v dnes nebo se poezie a literatura všeobecně stává spíše konzumním a spotřebním zbožím bez nějaké přidané hodnoty?
Asi bych o literatuře nemluvil jako o zboží. Pro mě je to stále, jak říkáte, způsob sebereflexe. A jakékoliv vyjádření či revolta prezentované (nejen) literární tvorbou má duši. Ale pokud chceme poezii v dnešní době opravdu přirovnat ke zboží, tak se bohužel stává zbožím nepotřebným. Což je strašná škoda. Je dnes unikát, když v MHD spatříte člověka s knihou a jste podivín, když řeknete kolegům v práci, že nemáte Netflix, ale že si večer dočtete třeba Žítkovské bohyně.
Komentáře
Okomentovat