Spnit si sny a zakřičet na svět

Naše společnost, ačkoli se tváří, nebo se aspoň snaží tvářit, jako děsně moderní, pokroková a otevřená všemu je v mnohém ještě pořád tak nějak svázaná staromódními konvencemi, názory a postoji. Třeba v tom, že když ženská dospěje do určitýho věku, řekla bych, že se to láme kolem třicítky, měla by mít stálou perspektivní práci, ideálně vlastní byt, už pár let fungující vztah, který spěje ke svatbě, hypotéce a dětem a tak nějak by měla začít naplňovat svoji ženskou podstatu. Ještě spousta ženskejch to prostě dneska vnímá jinak. Chtějí využít svých možností a příležitostí bezezbytku. Ne každá chce hezkej byt, dům s bazénem a velkou garáží a partnera v perfektně padnoucím obleku. Chtějí cestovat, – ať už s chlapem nebo bez něj – pracovat na svý kariéře, plnit si sny, které do té doby třeba z mnoha důvodů nemohly realizovat. A společnost, rodina, kamarádi, by tohle měli akceptovat. Každý chce žít život podle sebe, ne podle společenských a životních norem a zajetých řádů.

Mezi takové, dost možná, patří i Denisa Sobolová, která se kdysi rozhodla o svých snech, svojí cestě k nim a o tom, že i když se na tomhle světě, v téhle společnosti, v těhle úzkoprsých konvencích, cítit občas tak trochu jako idotka – ať už před ostatními nebo před sebou samotnou – psát blog a protože měl úspěch, čemuž se teda vůbec nedivím, protože je vtipně sarkastický, otevřený a možná až nepříjemně upřímný, dala svým myšlenkám a jednotlivým příspěvkům řád a nějakou návaznost a sepsala celou knížku. A tak se Idiotka stala ještě přístupnější, otevřenější, tak trochu ukřičenější…a dost možná se zrodila česká Carrie Bradhawová, která bude jistě českým čtenářkám bližší, než stylově oblečená holka z New Yorku popíjející v lesklých klubech cosmopolitan.

Denisa Sobolová se v téhle svojí knížce čtenářům svěřuje nejen se svými sny a plány, které měla jako pětadvacetiletá, možná ještě trošku naivní slečna, která teprve začíná poznávat jaký život skutečně je, co může člověku nabídnout, že to není vždycky peříčko, ale i s tím, jak dozrávala do věku, kdy věděla, že je občas třeba zatnout zuby, pořádně uchopit příležitost za pačesy a o své sny se, klidně do krve a vyražených zubů, porvat. S humorem, nadsázkou a přesto často dojemně a bolestínky vypráví svůj vlastní příběh, který ale může být příběhem kterékoli z nás. Stačí jen vyměnit kulisy a do děje si dosadit svůj vlastní sen, svoji vlastní touhu, svoje vlastní velké přání.

Tohle není úplně návod na život, kterým bychom se měli začít řídit. Není to seberozvojová literatura, která vám od základu změní život a ukáže vám správný směr, kterým jít. Zaručeně vám neslíbí pozitivní výsledek. Může vám ale ukázat cestu, kterou byste měli/mohli směřovat svoje kroky, povzbudí vás, podrží a možná i dodá odvahu. Protože i úplně obyčejná holka může dokázat velké věci, pokud opravdu chce, pokud se nebojí vykročit jiným směrem, než kudy ho vedou ostatní, vymanit se, vymezit. Deník idiotky vám může ukázat to, že nebát se zakřičet z plných plic „Světe jsem tady, co ty na to!“ může být tím prvním správným vykročením do velkého světa nekonečných možností.

Deník idiotky je skvělou a čtivou knihou, která má velký potenciál oslovit mladý holky, dospělý ženský i vyzrálý dámy, který už si to svoje místo vydobyly. Denisa Sobolová se v ní s nikým a ničím nepáře a to včetně sebe, což je obrovské plus. Přináší tím i velkou osobní sebereflexi, s odstupem nahlíží na události a okamžiky, kdy se rozhodla správně, kdy chybovala a kdy byl právě za tu idiotku, kterou žádná z nás nechce být. Jak už jsem psala, stala se, minimálně pro mě, českou Carrie Bradhawovou. Občas trochu naivní a zmatenou, přesto silnou a odhodlanou ženskou, která pomalu a jistě přichází na to, čeho chce dosáhnout, co si od života přeje a staví se k nejrůznějším překážkám hezky čelem a vzpřímeně. Protože jedině tak, lze skutečně dosáhnout svého. Jedině tak, může ženská dosáhnout svého štěstí, které si zaslouží.