Psaní je pro mě velice intuitivní a impulzivní záležitost //5 otázek pro Nikolu Najbrovou//

Nikola Najbrová pochází z Boskovic, ale už dlouho žije v Brně. Je mámou dvou malých dětí, takže většina jejího každodenního života se točí kolem nich. Když si zrovna najde čas na sebe, tak většinou studuje něco nového, co ji zrovna zajímá, a taky samozřejmě čte nebo píše. Baví ji cestování a zkoumání jiné kultury. Ke štěstí jí stačí ale i sedět na houpačce v zahradě ve společnosti stromů a cestovat jen v hlavě. I když píše fikci, v běžném životě ji nejvíc inspirují pravdivé příběhy a ráda sleduje nejrůznější dokumenty. Právě o její první knížce "Setkání na mostě aneb sebevraha vypravěč", která se, snad, brzy dočká vydání jsme si povídaly v dnešním rozhovoru.

1. Ve svém románu otvíráte hodně těžké, temné a, dovolím si říct, že společensky stále i dost tabuizované téma. Tím je sebevražda, kterou se hlavní protagonista rozhodne spáchat. Proč jste se rozhodla napsat zrovna takovouhle knihu?

Abych pravdu řekla, když jsem začala sepisovat první příběhy, neměla jsem vůbec v plánu být vážná, nebo se dokonce zaobírat tématem sebevraždy. Ale čím více povídek jsem napsala, tím víc jsem si uvědomovala, že ve skrytu a pod nálepkou “pohádek” narážím na vážná témata. Příběh utrápeného chlapce a moudrého starce tak nějak přirozeně vyplynul bez toho, že bych to zamýšlela. Prostě mi přišla během psaní myšlenka a já podle ní začala dávat příběhu formu.

2. U tématu bych ráda ještě na chvilku zůstala. Hlavní hrdina je puberťák, což je docela komplikovaný věk, ve kterém to asi nikdo z nás neměl úplně snadné. Ale jen málokdo byl zahnán až do takové krajnosti. Zjišťovala jste si třeba během psaní o tomhle nějaké informace, statistiky...?

Pro mě je psaní velice intuitivní a impulzivní záležitost. Nejsem typ autora, který si před psaním vystaví kostru celého příběhu a hledá si informace a pročítá statistiky. Spíš jako houba nasaju atmosféru a náladu a pak píšu podle svých vnuknutí. A stejně tak to bylo v tomto případě. Byla tu éra covidu, která zamávala s psychikou nejen dětí, ale všech věkových kategorií. Vyslechla jsem si příběhy lidí z okolí a vím, že mnozí hledali odbornou pomoc, aby se zbavili depresí. Samozřejmě jsem si četla i články, které nebyly zrovna povzbudivé, hlavně u kategorie mladistvých. To všechno na mě zřejmě nějakým způsobem působilo a vnuklo mi myšlenku o tom také psát.

3. Vlastně se mi v tomhle kontextu nabízí i myšlenka, jestli je tu aspoň střípek autobiografie nebo nějaký prvek z vašeho osobního života. 

Nemám ve svém okolí žádného sebevraha, ale byla jsem v situaci, kdy jsem někomu blízkému sebevraždu rozmlouvala. Možná je to stále ve společnosti tabu, ale já věřím tomu, že každý z nás se dostane v životě do situace, kdy mu ta myšlenka v hlavě třeba jen proletí bez toho, že by jí přikládal váhu. Hodně lidí se snaží svému životu uniknout pomocí nějaké své závislosti nebo různým aktivitám, které je od života rozptylují. Protože ne vždycky je náš život lehký. Chmury přijdou do života každému, akorát každý se s tím popere jinak. U dětí a mládeže se mě téma sebevraždy dotýká o to víc, protože jim chybí životní zkušenosti, které by jim dodaly nadhled nad jejich situací. 

4. Říkala jsem, že jde o román, ale zároveň tuhle knížku můžeme vnímat jako soubor pospolitých povídek, které dohromady tvoří jednotný celek. Jak se vám takový soubor psal? Musí to být asi náročnější, než napsat jeden ucelený příběh?

Když jsem začala psát, vůbec jsem nepřemýšlela o tom, co z toho ve výsledku vznikne a jakou to bude mít formu. Prostě jsem psala jednotlivé povídky a postupem času dostala nápad ohledně příběhu, který by povídky spojil dohromady. Tak vznikla základní podoba příběhu, do kterého jsem pak ještě přidávala další témata a povídky. Všechno mi to rostlo pod rukama tak nějak organicky, intuitivně. Jediná věc, která mi dělala starosti, byla, aby to dílo působilo uceleně, protože je to opravdu taková slepenina všeho možného.

5. Tenhle příběh je nejen velmi psychologický, ale najdeme tu i prvky fantasy, hororu, filozofie... Proč jste se rozhodla tyhle prvky a žánry takto zkombinovat? Nebojíte se, že si třeba kvůli tomu bude knížka hůř hledat svoje čtenáře?

To je docela dost možné :) Ale opět musím odpovědět, že na začátku mého psaní nebyl žádný plán nebo kalkul. Psala jsem intuitivně a nechala příběh, ať se rozvine jak chce. Co se týče střídání žánrů, tak já žánry ve svém cítění nevnímám jako něco striktně odděleného. Prostě jsem měla příběh, myšlenku, kterou jsem vyjádřila v tom žánru, který mi k ní nejvíc seděl a sám se mi tvořil pod prsty. Nechtěla jsem se nijak limitovat. Vždycky mi jen šlo o to nejlepší vyjádření příběhu. Horor je skvělý v tom, že přichází s vyhrocenými situacemi, které prověří charakter postav, a odtud je jen krůček k zamyšlení, filozofování. Fantasy přináší nadpřirozené prvky, které rozvíjí fantazii a posunuje myšlení za hranici každodenního života. Ať jsou ale ty povídky oblečené do toho nebo onoho žánru, vždycky jde hlavně o příběh a nějaké zamyšlení a pocit, který vyvolá.