Letošní filmy, na kterých sem byla v kině mě docela sejmuly. Oba, a počítám, že i ten třetí, na který se chystáme s kamarádkou teď ve středu nebude úplně výjimkou. A jak sem tam přemýšlela nad tématem toho posledního, zrálo ve mě přesvědčení, že i o těhle věcech bych vám ráda občas něco napsala. Úplně tyhle články nechci pojmout jako recenze filmů, to mi nepřijde úplně atraktivní, ale ráda bych se vždycky spíš rozepsala o tématu, problému a nějakém mém postoji. Jasně, lehký popis daného snímku si asi občas na úvod neodpustím, abyste tak nějak věděli, co vás čeká, ale primárně se nebudu věnovat kameře, hudbě, hereckým výkonům atd., to si můžete přečíst na spoustě jiných platformách. Takže tak, to je nějaká moje aktuální myšlenka a uvidíme, jak vás to bude bavit.
Jak sem psala na začátku, chystám se teď v
týdnu na třetí film tohohle roku. No a v dubnu mě pak čeká
Jeden svět, což je skvělej festival dokumentů a filmů s lidskoprávní tématikou, jehož návštěvu fakt všem vřele doporučuju. Tohle sou totiž filmy, který vám reálně něco předají, mají hloubku, přesah, dovolím si říct, že i poselství. Ale to nás teprv čeká, takže podrobněji jindy. Berte to spíš jako informaci, která vás, snad, zaujme. Každopádně, jestli se chystáte, tak určitě dejte vědět, ráda bych k tomuhle otevřela víc článků a ideálně i nějakou diskusi. No a teď už k prvnímu filmu, kterýmu bych se dneska chtěla věnovat.
Nutno říci, že do kina fakt nechodím na nějaký přiblblý komedie a mainstreamový záležitosti. Tím mě nikdo neuctí ani v televizi, natož abych za takovou ptákovinu bez smyslu dávala těžce vydělaný peníze za lístek. Takže si vybírám spíš z těch artovějších a těch, které mi fakt mají šanci něco předat. A tahle moje kritéria snímek "Jeden život" rozhodně splňoval. Měla sem ho v hledáčku už hrozně dlouho a lákal hned na několik věcí. No dobře, minimálně na dvě. Na velký téma, který by rozhodně nemělo zůstat zapomenuto a Anthonyho Hopkinse, který v mých očích patří mezi elitu zahraničních herců. A mimo to je i skvělým skladatelem a hudebníkem, to je nutno říct. No a v roli velkého muže s ještě větší duší mi byl fakt velkým lákadlem.
Co si budem, Sir Nicholas Winton byl velkým mužem s velkou duší. A v jistou chvíli i ještě větším odhodláním, které na dobu i jeho věk bylo fakt obdivuhodný. Dneska už na takovýho člověka úplně nenarazíte a když už, tam je stejně výjimečný jako vidět Koně Převalského ve volné přírodě. Což je teda dost smutný mimochodem. Dohromady může být člověk rád, když mu někdo pomůže do autobusu s kočárkem, to už se mi taky stalo, že všichni chlapi vejrali jak sůvy, ale s holkou sem nakonec ten kočár zvedla sama plus každá nákup. Člověk by je nejradši proplesknul.
Tohle chování je ve finále v celku paradox, protože lidi jako Winton hluboce a srdečně obdivujeme, vzhlížíme se v nich, fandíme jim, při knížkách a filmech zaznamenávajících jejich životy a skutky se dojímáme, - joo taky sem u tohohle filmů brečela jak želva - ale v reálu nás až zas tak moc neinspirují k tomu, abychom se začali chovat stejně. Aspoň někdy, v situaci, která to vyžaduje. Dost zářným příkladem je aktuální válka na Ukrajině, která docela zásadně společnost rozděluje a pro některé je i malinkatý vstřícný gesto problémem větším, než je zdolání Everestu.
Dobrý skutky prostě vyšly z módy. Kdyby Jeden život inspiroval k něčemu dobrými, ideálně stálejšímu a nějak hodnotnýmu dobrýmu skutkování, byla bych ráda. V tu chvíli by totiž fakt splnil svůj účel. A nemusíte jít nutně darovat krev, plazmu nebo kostní dřeň. Kolikrát prostě jenom stačí nebejt arogantní sebestřednej mamrd, kterýho nezajímá nic okolo. I malý gesto může znamenat hrozně moc. A ignorování nebo zlehčování problémů se vám totiž velmi snadno může vymstít. Až totiž budete sami v úzkých, může se snadno stát, že se k vám svět otočí zády.
Komentáře
Okomentovat