Je namístě nezavírat před protiprávním jednáním oči a nabídnout oběti pomoc //5 otázek pro Veroniku Martinkovou//

Veronika Martinková je spisovatelkou z Brna, která se věnuje především tvorbě krimirománů pocházející z Jablunkova. Ráda se věnuje běhání, józe, svému psu a samozřejmě psaní. V roce 2021 se umístila v literární soutěži nakladatelství MOBA a díky tomu se její prvotina Podíl viny v červenci 2022 dostala na pulty knihkupectví. V současné době je i majitelkou vlastního nakladatelství, ve kterém svých příběhům věnuje maximální pozornost a péči. 

1. O vašich knížkách i psaní jsme v loňském roce mluvily na společném streamu. Ale pojďme se na vaši práci trošku podívat i tady. Začínala jste s vydáváním knížek u Nakladatelství Moba v té jejich zelené edici. V posledních letech si ale svoje knížky vydáváte sama. Bylo náročné založit vlastní nakladatelství a vůbec celé to rozhodnutí jít si v tomhle směru tak trošku vlastní cestou?

Určitě nemůžu tvrdit, že založení nakladatelství a vydávání knih je jednoduché. Ale mně tato cesta vyhovuje víc, než když si nechám knihy vydávat někým jiným.

Asi je to způsobeno i tím, že jsem měla obrovské štěstí na lidi, kteří se se mnou podílí na tvorbě knih. Protože kromě založení firmy (což je v podstatě administrativní záležitost), bylo pro hladký chod nakladatelství nutné spojit se s někým, kdo mi bude vytvářet grafiku, sazbu a korektury. Začala jsem pátrat na internetu a jelikož se mi hodně líbily obálkyZuzky Bürger, rozhodla jsem se ji oslovit s nabídkou na vzájemnou spolupráci. Zavolaly jsme si, hodinu mluvily o knížkách, obálkách a taky jejich obrazech a nakonec jsme si plácly. Zuzka se nabídla, že by udělala také sazbu na knihu a ještě se mě zeptala, zda už mám někoho na korektury. Přiznala jsem, že ne a tak mi hned dala tip na korektorku Hanku.

Spojila jsem se tedy i s ní, vyměnily jsme si pár mailů, já jsem jí poslala jednu kapitolu knížky, kterou mi na ukázku své práce opravila a bylo rozhodnuto. Zuzka i Hanka jsou stejné perfekcionistky jako já, takže jsme si hned sedly a naše spolupráce funguje skvěle. Myslím, že najít tým lidí, se kterými se vám dobře pracuje a vzájemně se inspirujete, je velmi důležité. A troufám si tvrdit, že se to odrazí na konečné podobě knížky. 

Abych ale nebyla jen pozitivní a nepůsobila dojmem, že vydání knihy je procházka růžovou zahradou, tak není. Ani mně se nevyhnuly problémy, chyby a špatná rozhodnutí. Ale o těch si můžeme povídat zase jindy. 😊

2. Nedávno vám vyšla úplná novinka, která navazuje na již rozjetou detektivní sérii. Z prostředí vražd venku se tentokrát přesouváme do domova oběti, do místa, kde by se každý měl cítit bezpečně. Co vás vedlo k tomu zasadit tenhle nový příběh právě do jednoho bytu?

Jé, Wendy, to je moc dobrá otázka (vím, že to zní jako strašné klišé, ale nemůžu si pomoct).

Použila jste větu: Přesouváme se do domova oběti, do místa, kde by se každý měl cítit bezpečně. Ano, máte pravdu, takto by to mělo být.

Ve společnosti panuje obecné přesvědčení, že nebezpečí nám hrozí v opuštěné uličce nebo během procházky parkem zahaleným pod rouškou tmy. Když si ale člověk projde statistiky ke kriminalitě v zemi, zjistí, že většina pachatelů nejzávažnějších zločinů nebo pokusů o ně, je z okruhu blízkých nebo rovnou z rodiny obětí. Tedy nebezpečí se nám přesouvá z toho tmavého parku do prostředí domovů, ve kterých bychom se měli cítit bezpečně. Myslím, že je důležité o tom mluvit, protože zase právě ta rodina, přátelé, nebo učitelé ve škole jsou těmi, kdo může problémy, které se odehrávají za zavřenými dveřmi domovů odhalit a oběti pomoct.

Ještě více se touto problematikou zabývám v aktuálně rozepsané knize. Při shromažďování materiálů a provádění rešerší mimo jiné i z oblasti práva a soudních judikátů, mi bylo hodně smutno z toho, jak benevolentní a mírné jsou mnohdy postihy za zločiny páchané na těch nejbližších. Jak složité je dokazování trestné činnosti pachatelů a jak jednoduché pro ně někdy je vracet se zpět do prostředí, ve kterém již trestnou činnost páchali. Je proto namístě nezavírat před protiprávním jednáním oči a nabídnout oběti pomoc. I kdyby se mělo jednat „jen“ o nasměrování k odborníkům – policii, krizovým pracovníkům, nebo těm z Bílého kruhu bezpečí, kteří svou pomoc (právní i psychologickou) nabízí bezplatně.

3. Vaše knížky se dočkaly i audioknižního zpracování. Jak jste spokojená s jejich provedením? Angažovala jste se nějak v jejich realizaci?

První dva díly (Podíl viny a Odsouzen k smrti) řešilo nakladatelství Moba a já jsem se o jejich audiozpracování dozvěděla až těsně před vydáním, takže na angažování nebyl prostor. Mě pak oslovila sama Audiotéka s tím, že by ráda pokračovala s rozpracovanou sérií, takže jsme se dohodli na vydání knih Vina a trest a Živá minulost.

Musím se přiznat, že já osobně jsem klasický knihomol ze staré škole a nikdy jsem nečetla žádnou eKnihu, ani neposlouchala audioknihu, takže kvalitu a zpracování úplně nemám s čím srovnat. Když vyšel Podíl viny, samozřejmě mě to lákalo a chtěla jsem si audioknihu poslechnout, ale vydržela jsem první dvě kapitoly. Nebylo to o tom, že by byla zpracována špatně, to určitě ne, ale já jako autor vnímám ty pocity a emoce jinak, než jak to měli interpreti. Chápu, že na posluchače, který knihu nikdy nečetl, bude audiokniha působit jinak. Hlavně pokud už má nějaké audioknižní zkušenosti.

Z toho asi plyne, že není dobré, když vaší první audiokniha je ta, kterou jste napsali.

4. Je pravda, že od vydání novinky neuběhlo mnoho času, nicméně i tak mi to nedá se nezeptat. Máte v hlavě už teď nějaký nový příběh?

Novinka s názvem Živá minulost vyšla v půlce listopadu roku 2023. Už v té době jsemměla napsanou další knihu Mrtvá budoucnost, která na Živou minulost velmi úzce navazuje. Pokud se vše podaří, doufám, že vyjde v první polovině tohoto roku. Kromě Mrtvé budoucnosti mám napsanou další knihu, opět krimiromán s dvojicí vyšetřovatelů Hanou Vítkovou a Davidem Winklerem. No a už před nějakou dobou jsem se pustila do psaní další, takže aktuálně můžu říct, že jsem zhruba v polovině psaní knihy číslo sedm. A námět na další už mám v hlavě.

5. S čímž se mi vlastně pojí ještě jedna myšlenka. Jste autorkou několika detektivek. Nepocítila jste někdy chuť se od tohohle žánru odklonit a napsat něco úplně jiného?

Zatím ne. Byla by škoda nevyužít všechny ty informace k vyšetřování, které jsem během psaní získala. Vlastně si myslím, že bych i těžko hledala žánr, který by se mi dobře psal. Červená knihovna by to určitě být nemohla, na to jsem moc velký realista. Na historické romány mi zase chybí vědomosti a trochu se obávám, že bymě ani nebavilo jejich získávání. Žánr sci-fi nebo fantasy jsem nikdy nečetla a nemám k němu vztah, takže tady by to taky nefungovalo. Opět narážíme na mé realistické vnímání světa. Takže mi holt zbyly ty detektivky.😊

Navíc jsem si před nedávnem „odskočila“ od dvojice vyšetřovatelů Vítková & Winkler a pro jeden on-line magazín jsem napsala povídku. Musela jsem vytvořit nového vyšetřovatele, který by mi do příběhu zapadal. No a po napsání několika stran jsem si uvědomila, jak mi chybí Vítková & Winkler, takže jsem se po dopsání povídky moc ráda vrátila ke své oblíbené dvojici. Přece jen s nimi „žiji“ už čtyři roky. Snad každý den přemýšlím nad jejich charaktery, minulostí, životními rozhodnutími, a tak se mi zvládli dostat pod kůži. Ale kdo ví, jednou nejspíš nastane okamžik, kdy už budu mít pocit, že se nemají kam rozvinout a čtenářům (ani mně) už nic nabídnout a posunu se dál. Zda to ale bude do jiného žánru, je ve hvězdách.