Od Smolíčka k Sivokovi aneb horor v našich životech

Horor jako žánr mě provází už spoustu let a čím jsem starší a čím víc se tak nějak angažuju v literárním světě, kterého je, samozřejmě, tahle literatura taky součástí, tím víc nad ním přemýšlím a tím víc vnímám to, jak k němu společnost přistupuje. A vlastně je mi dost líto, že v něm spousta lidí často vidí, co…co tam sice je, ale rozhodně to není jediný základný stavební kámen. Martin Štefko, majitel hororového nakladatelství Golden dog, to před pár týdny řekl moc krásně, když zmínil fakt, že horor nejsou jen litry krve, vyhřezlá střeva, brutální násilí a permanentní řev. Jo, rozhodně takové prvky v hororu – ať už knižním nebo filmovém – najdete, ale tyhle prvky se často stávají spíš stigmatem a takovým pomyslným kamínkem v botě, který čas od času tlačí víc, než by musel. V tomhle žánru totiž najdete mnohem mnohem víc a má tak šanci oslovit doslova masy.

Vezměte si třeba jen tvorbu Edgara Alana Poe a jeho temného havrana s tím jeho věčným „Nevermore“. Nebo hovory nešťastného, v cele sedícího Viléma v Máchově Máji, který tam rozmlouvá s mrtvými, jež ho zvou k sobě, protože vědí, že už k nim patří. Ani Erbenova Kytice by v tomhle výčtu chybět neměla, protože i v ní je hororových prvků víc, než si často člověk uvědomuje. Vzpomeňme jen ty nohy naší Dory, umrlce vznášejícího se za okny a tu hlavičku bez tělíčka a tělíčko bez hlavy.

O klasických pohádkách, které předčítáme svým dětem „na dobrou noc“ vůbec nemluvím, to jsou teprve horory, jak se patří – najdeme tu kanibalismus (Perníková chaloupka), úkladné vraždy (Sněhurka, Růženka), únos dítěte (Smolíček), čerti běžně strkaj lidi do kotle a bůh ví, jakej k tomu mají důvod, a mohla bych klidně zvesela pokračovat. Zamysleli ste se nad tím někdy takhle, když jste hanili nějakou současnou hororovou tvorbu? Třeba jednou na dobrou noc budou vaše vnoučata svým dětem předčítat ze skvělé sbírky povídek „Strašidla, duchové a spol.“ nebo z Pouti Honzy Hlubka, která v týdnu vstoupila na pulty knihkupectví a která se do té doby stane běžnou literární klasikou. Co my víme?

Horor nás tím pádem provází od malička, aniž bysme to věděli a tak nějak soudit a odsuzovat ho začínáme až v dospělosti. Přitom máme spoustu skvělých autorů, – ať už těch českých nebo zahraničních – kteří do hororu vnášejí hloubku, skvělou psychologii, partnerské, osobní i společenské problémy a ukazují tu temnější stránku věcí lidských, které ale mohou mít, a často skutečně mají, řešení a pozitivní zakončení. Třeba novela Jirky Sivoka „Smrt bývá nehezká“ je o vyrovnání se se smrtí dítěte a psychické slabosti, kdy si přejeme, aby se nám naši milovaní vrátili. Když si uvědomujeme všechna rizika, která se s tímhle naším přáním a potažmo konáním pojí. Balada pro Emily, což je příběh, který mě letos vážně hodně zasáhl, se zas věnuje touze ducha po nápravě starých křivd, kterých se lidé dopustili a nebyli za ně potrestáni – a za násilí a vraždu si trest zaslouží každý bez rozdílu.

I Stephen King se pomocí své tvorby vyrovnává se svými vlastními démony, strachy, traumaty…a dost výrazně a s křikem předkládá lidem velmi pestrou škálu modelů chování, kterých se běžně v životě dopouštíme a které možná nemusí mít takhle dramatické následky, ale to neznamená, že nemají na jedince dopad vůbec. Vezměte si třeba Carrie – ubohou, šikanovanou, doma týranou dívku, ve které vztek, smutek, frustrace a bolest kypěly tak dlouho až vybuchly. Dalo se tomu zabránit? Dalo. Stačilo by jen, kdyby se lidi k ostatním chovali slušně a přestali si ubližovat. Protože takových holek, a řekla bych, že i kluků, je na světě hromada. Jasně, asi nezapálí budovu školní tělocvičny a silou vůle nepozabíjí všechny, kteří mu kdy ublížili, ale…ale nikdo nemůže vyloučit, že se něco takového, byť třeba reálnějšího stane.

Horor jakožto žánr má velkou šanci nás hodně naučit. Poznat lidské slabosti a trápení a podat včas pomocnou ruku, když je to potřeba. Protože i ti nejfiktivnější démoni, monstra, vetřelci a bubáci, kteří nám v lecjakém děsuplném příběhu mohou působit nereálně, možná i hloupě, komicky a neuvěřitelně, se reálnými a hmatatelnými pro mnohé z nás mohou stát. Nejsou totiž ničím jiným než zhmotněním našich nejhlubších obav, strachů, pochroumané psychiky a třeba i vlastních selhání nebo pocitů, že selháváme. Možná právě proto duševně nemocní lidé vidí věci, které jsou viditelné pouze pro ně. Možná právě proto má i feťák různé halucinace a vidiny. Možná právě proto máme různě podivné a více či méně znepokojující a fantaskní sny. Možná jsou tyhle věci našimi vlastními, hororovými nebo fantasy světy, které jsou kdesi uvnitř nás. Ať se nám to líbí nebo ne.

Možná jsme i my sami součástí nějakého soukromého hororu někoho dalšího. A co si budem, nikomu z nás se v životě nevyhne nějaká ta bolest, úzkost, traumatická situace, se kterou si nebudeme vědět rady. A nikdo neví, jak budeme reagovat. Jestli se v poblouznění nerozhodneme začít vyvolávat duchy našich milovaných zemřelých, nezabijeme vlastní dítě v záchvatu poporodní deprese nebo nevystřílíme celou školu jen pro pár pitomců, co nám roky shazovali sebevědomí a vylívali kečup do batohu s učebnicemi.