Muži na mateřské a ženy za volantem kamionu

Všimli ste si, jak se i v dnešní době práce dělí na tu, co mají/měli by děla vyloženě jenom chlapi a na tu pro ženský? A nejde jenom o práci jako takovou, ale i nějaký role v rámci třeba domácnosti, rodiny a obecně chodu domácnosti. Docela často tohle téma přijde na přetřes i ve společnosti, ve které se vyskytuju a tak nějak funguju, což mě nutí o tomhle nějak konstantně přemýšlet. No, a tak nějak zjišťuju, že to mám nějaký rozpolcený. Očividně sem bipolární ve všech ohledech svýho života, což je docela sranda. :) A tak aspoň se sama se sebou ani okolí se mnou nenudí, že jo?

Ono je to totiž tak, že jsem určitě pro nějaký rovnocenný rozdělení rolí. Minimálně, co se týče třeba tý domácnosti a sem hrozně vděčná, že tohle Martin vnímá úplně stejně. Takže když sem prostě i přes víkend v práci nebo prostě potřebuju dělat fotky, psát nebo podobně, tak mi plně umožní se tomuhle věnovat, dá mi k tomu klid a prostor a sám se vrhne třeba na nádobí a prádlo abych měla zas nějak možnost se kulinářsky realizovat u nás v kuchyni a nebyla v křeči, že je tam bordel. A takhle by to v tom partnerství fungovat mělo, řekla bych. A opačně to funguje stejně, samozřejmě. Tak nějak se o sebe hezky staráme a pomáháme si, jak je zrovna potřeba. No, a jestli se nám podaří, tak se určitě nějak vzájemně podělíme i o péči o nějaký naše společný opičátko.

Tohle je určitě fajn, nicméně se mi pořád hrozně moc líbí takovej ten model, kdy ženská vytváří to teplo rodinnýho krbu, vyrábí takový to společný hezký doma, pečuje o děti a tak. To je něco, co mi fakt hrozně líbí a co bych strašně chtěla nějak začít dělat právě, až najedu na režim – sem doma, připravuju se na mimčo, vychovávám a tak. V tomhle, když si vezmu, co sem zatím v těhle dvou odstavcích napsala, to rozhodně hodně záleží na tom, jaká je aktuální situace a co si budem, tak v dnešní době i dost rozhoduje to, kdo tak nějak víc přispívá do rozpočtu, co je třeba platit a tak, což třeba u nás zas hodně řídím já – z mnoha důvodů, který tu teď v tuhle chvíli asi není důležitý zmiňovat. A je vlastně hrozně fajn, že nám dnešní doba umožďuje i to, že to teplo rodinnýho krbu třeba občas obstarává i chlap, kterej je doma, vymýšlí z dětma ptákoviny a tak. Zas je to úplně jiná perspektiva, myslím si.

Takže rozdělení mužský a ženský práce je drobátko nesmysl, řekla bych a dost úzce souvisí s tím partnerským rozdělení rolí. Dneska už není tak divný, když je chlap třeba cukrář na mateřský a ženská třeba řídí výrobní halu na náhradní díly do aut. Před, dejme tomu padesáti lety ještě by to bylo nemyslitelný třeba, dneska už celkem na pohodu věc – což mi připomíná naši rodinnou situaci, kdy moje babička přišla domů s tím, že je těhotná a když ji dotyčný řek, že si jí teda vezme, tak mu řekla, že nechce, že neví, co by s ním dělala a byla ve svý době svobodná matka. To byla tenkrát, před nějakýma šedesáti lety, dost velká odvaha. Babi měla prostě vždycky koule. To jen tak detail ze zákulisí no.

Nicméně i přes všechny aktuální možnosti to ženský nemaj v dnešní společnosti úplně jednoduchý. Neříkám, že chlapy to mají jednodušší, to asi úplně ne a nedávná debata s kámošem Špičisem mi to docela potvrdila i v rámci nejrůznějších výzkumů a statistik, ale to už je asi námět na jinej text. Dneska bych to chtěla vzít z nějaký obecnější roviny. No nic, zpátky na stromy, ať se do toho nezamotám. K tomu rozdělení prací bych se totiž ráda vrátila a nějak se nad tím zamyslela. Z čeho sem totiž byla v posledních dnech fakt unešená a vlastně mi to pořád dělá tak nějak radost, je fakt, že se autobusovou linku, kterou občas jezdím domů, byť se to neděje moc často, protože víc chodím pěšky, aktuálně řídí ženská – moc příjemná od pohledu, hrozně hezká, usměvavá holka, která jezdí líp, jak kdejakej chlap a fakt se s ní nebojim. Občas se mi totiž stane, že se mnou řidič jede jak s čerstvě uloupenym nákladem a policejním komandem v závěsu, což teda rozhodně něco, o co bych stála. Ale tady se slečnou jezdím hrozně ráda.

No, a když sme u těch žen za volantem, dovede si představit, že mi holka řídila třeba letadlo, vlak nebo třeba kamion? Jo, i to je pořád dneska odvážnej krok, protože tak nějak převládá názor, že za řídící jednotky takových strojů patří spíš chlap než ženská, ale zkuste si představit tu situaci, kdy k plošině přijede kamion naloženej tunou nákladu, dotyčný zaparkuje úplně na pohodu jak pán, otevřou se dveře a z nich elegantním pohybem vyskočí ženská v džínách a do nich zakasaným tričkem. Docela pěkný ne? A víte, co je ještě větší sranda? Že ta, třeba osmisetkilová paleta, pak docela snadno může přistát u mě v práci a já si jí hezky vyložím a zpracuju. Jo, když je třeba tak si s kolegyněma pomůžem, ale i tak ty kila tahaj ženský – a ne, že bych zrovna v tuhle chvíli mužskou sílu nepřivítala. No, kde nic není, ani smrt nebere a tak si prostě musíme poradit sami.

Asi by to chtělo nějaký závěr a sumář, co? Řekla bych, že výsledek je celkem patrnej. V dnešní době si fakt může každej dělat o chce a může zastávat i role, který by třeba před těmi padesáti šedesáti lety zastával buď jen horko těžko nebo s nějakým cejchem a s tím spojeným duševním nekomfortem. Což je dost blbý, protože pak se jakákoli role plní dost těžko. V každém případě, ať už ste chlap na mateřský nebo ženská za volantem kamionu, měli byste být v tom, co děláte spokojený, mělo by vás to bavit, naplňovat a měli byste tu danou konkrétní činnost dělat s láskou, chutí a plným nasazením. A mělo by vám být tak trošku jedno, že vám ostatní říkají, že se to nehodí, že je to divný, že by to či ono měla spíš dělat ženská, případně chlap, protože tak je to správně a tak sou věci od pradávna nastavený. Protože pokud nechceme zakrnět a zůstat trčet v tom pradávnu, tak bysme se měli vybodnout na konvence a společenská očekávání a dělat si věci podle sebe.

Tak, to je takovej můj závěrečnej point dnešního článku a i takový lehký motto, kterýho se já sama snažím nějak držet a dělat si věci podle toho, jak to zrovna cítím. Bez ohledu na to, jestli se to hodí nebo ne.