Handicap neznamená nežít naplno

Všímáte si, jak se na lidi kolikrát díváme přes prsty? Zvlášť když mají nějakou fyzicky viditelnou vadu nebo se jakkoli vymykají. A teď nemluvím jenom o dětech, který bejvaj často dost zlý a posmívaj se za kdejakou kravinu. Třeba za odstátý uši, kudrnatý vlasy, malej vzrůst...dohromady si kde kdo může doplnit vlastní prvek a odlišnost. Teď sem zmínila záměrně jen ty "nevážný" nebo ne tak podstatný výjimečnosti. Ale může to být i horší. Když je člověk třeba na vozíku, má typické rysy Downova syndromu, jizvu po rozštěpu nebo tak něco. To se pak často člověk nedočká zastání nebo nějakých větších možností ani ve škole ani v pracovním procesu. Pokud se ovšem nerozhodne výrazně kopat sám za sebe a ukázat, že i přes veškerá omezení, odlišnosti a potíže je plnohodnotný člověk.

Jasně, nejde to vždycky, ale ani v takových případech je blbost házet všechny do jednoho pytle. Tohle je fakt, který si i já sama uvědomuju prakticky od ranýho dětství. Taky mám svý omezení, odlišnosti, nedostatky, který se ostatním nezdají. Nicméně za poslední dobu jsem měla možnost spolupracovat na dost velkých a psychicky i finančně náročných projektech, které často rozhází i "zdravé" jedince. Takže sem se rozhodla využít toho, že tvořím tady tenhle obsah a trošku vám ukázat svůj pohled, zkušenost a názor na problematiku handicapovaných ve společnosti. A samozřejmě to bude mít i co dočinění z knihama, protože těch se už asi nikdy v životě nezbavím.

Jak je to se mnou už asi víte, tušíte. Aspoň ti, co už četli moje předchozí články, takže tohle dneska vynecháme. Co bych ale ráda zmínila na začátek, a to velmi v krátkosti, protože to není můj příběh a ráda bych ctila soukromí, je člověk, který je mi už roky tím nejbližším. I když sme spolu nějakou dobu nemluvili, i když si nepíšeme denně, i když se nestýkáme nijak pravidelně. Podstatný je, že víme, že tu sme jedna pro druhou. Což je něco, co člověk nemůže říct o každým. A taky je to jeden z nejstatečnějších lidí, který ve svým životě mám. S nezáviděníhodným a v mnoha případech dost omezujícím handicapem se vrhla na studium vysoký školy, pracuje, nechybí jí životní nadhled, smysl pro humor, odhodlání a k tomu všemu vychovává sama to nejbáječnější dítě pod slunce. Nefňuká a i když jí život v jistou dobu slušně naložil, nikdy se nevzdala. Jasně, má svý krizový okamžiky, ale ty máme každej. Nic to ale nemění na tom, že je to báječná bytost. Jooo a začala dělat autoškolu, i když na speciálně upravený vozidlo. Nikdy nezapomenu na tu radost, když rozklepla vajíčko jednou rukou nebo jiný maličkosti, který nám připadají samozřejmý.

No a za poslední dva roky tu mám další dva statečné a odvážné. Oba navíc o svých životech a omezeních, která jim jejich handicap přináší napsali knížku a veřejně tak ukázali, že ani život s dětskou mozkovou obrnou - nutno dodat, že v různě závažných projevech - neznamená lidskou méněcennost. Ostatně, kdo sleduje moje sociální sítě, tak už ste na ně určitě narazili. Pro všechny ostatní...

První je rozhodně Kristýna Kolenčíková, která je odkázána na polohovací postel, život na vozíku a pomoc druhých 24/7. I přesto vystudovala střední školu, život bere s humorem a užívá, co to jen jde. A upřímně? Na některý věci bych si třeba já vůbec netroufla. Třeba na skákání padákem, do toho bych se nenechala uvrtat ani za zlatý prase. Navíc žije sama a pomoc k ní jen dochází. Sama vlastně ne, s králíkem, který taky vyžaduje nějakou péči a pozornost. Výletí, píše blog o svém životě a řekla bych, že v mnohém je odvážnější a nápaditější, než kdekterý zdraví člověk, kterého znám. Takový elán do života se jen tak nevidí a zaslouží si obdiv. Jasně, nějaký plný pracovní zařazení tu vzhledem k vážnosti jejího handicapu není možný, ale v rámci aktivit organizace, jejíž pracovníci jí s mnohým pomáhají, hraje třeba divadlo a snaží se co možná nejvíc užívat a vyplnit všechen volný čas, který má.

No a jak sem zmínila, napsala o svém životě knížku, kde se zaměřuje nejen na svoje dětství od narození po školu až právě po současnost. Ukazuje tak, že i člověk s handicapem může vést plnohodnotnej a naplněnej život se spoustou legrace, zážitků a nápadů, co všechno by se ještě dalo udělat a vymyslet. No a kdo nemá chuť na to si tenhle příběh přečíst - i když se moc přimlouvám za opak, protože to fakt stojí za to a může vás to jedině inspirovat - může mrknou na náš společný stream. Což je další věc, která mě překvapila, protože jsem vůbec nepočítala s tím, že do takového projektu bude mít Kristýna chuť. O to víc si toho vážím.

No a druhým takovým literárním odvážlivcem je Karel Tadeáš Rakušan, který si taky prošel dětskou mozkovou obrnou, ale zasáhlo ho to poněkud méně. I přesto má ale jistá omezení a...dejme tomu, že se v ledasčem odlišuje od toho, co jako společnost považujeme za normu. Možná právě proto se v jistou etapu svého života vydal i na dráhu osoby samostatně výdělečné činné a začal podnikat - a zase, ruku na srdce, kdo z vás by do toho šel? I on vystudoval, výletí, jezdí na kole a stejně jako Kristýna o svém životě, školním prostředí, pracovním procesu, vztazích a manželství napsal knížku. Což je hrozně fajn, protože společně s Kristýnou tímhle svým konáním boří takový ty všeobecně zavedený tabu, že člověk s handicapem nemůže žít život jako zdraví lidé. Naopak, lidé s postižením jsou často dost možná spokojenější a nadšenější z maličkostí, než ti, kdo berou život a zdraví jako samozřejmost a spousta věcí jim tím pádem přijde obyčejných a banálních. 

Sama za sebe sem hrozně ráda, že sem se na vzniku obou těhle knížek mohla podílet a ukázat lidem, že i lidé s nějakým omezením sou v podstatě stejní jako ti ostatní. Mají svoje sny, touhy, životy, chuť cokoli podnikat a zapojit se do "bežnýho životního procesu" v jakém žije většina populace s naprostou samozřejmostí. A kolikrát s větším zápalem a chutí, než ti, co mají nekonečné možnosti. To sou věci, co? Tak se občas zkuste chytnou za nos. Nesoudit, zbytečně nelitovat a nechat si doma soustrastný pohledy, který sou často akorát k nasrání. Ty knížky vám toho hodně přinesou, mají přesah, poselství, nápad a čiší z nich hromada energie, která třeba i mě často chybí. A to nemusím trávit čas na vozíku, můžu si sama uvařit a nejsem odkázána na pomoc jiných. No a jestli vás život lidí s handicapem zajímá, mrkněte na ten stream s Kristýnou nebo si poznamenejte datum 6. června, kdy se v sedm večer potkáme na dalším streamu právě s Karlem Rakušanem. A hlavně, hlavně užívejte život. Ten totiž fakt není samozřejmost, jak si často myslíme.