Jak sem začala číst "Nevratné poškození"

Není to tak dávno, co jsem se vyhecovala a pustila se do čtení dost kontroverzní a aktuálně poměrně komentované knihy Nevratné poškození, která měla původně vyjít u Albatrosu. Ten se z pochopitelných důvodů od jejího vydání distancovalo a já plesala radostí, že takovej blábol a shit u nás nevyjde. No, nakonec se vydání ujalo nakladatelství Bourdon. Původně jsem tohle vůbec nechtěla číst a řekla bych, že z anotace je docela dost jasně patrný proč, ale čím víc ji okolí komentovalo, čím větší debata kolem toho vznikala a čím horší mi to všechno přišlo, zrálo ve mě podivný pnutí po tom, se do tohohle, údajně fakticky podloženého textu, pustit a nějak víc ho rozebrat, vyjádřit se k němu a trošku se pověnovat celý týhle tématice. A to ze dvou důvodů, sem hubatice hubatá a pokud se k něčemu můžu vyjádřit a přinést svůj pohled na danou, zvlášť pokud jde o svět literární, který očividně dost zásadně formuje lidský názory, ráda to udělám. Protože ne vždycky platí, že co je psáno, to je dáno.

No a tak čtu, občas tu knihu zhnuseně odkládám a dělám si hromadu poznámek. Právě ty bych ráda využila k nějakým článkům, které vám tu budu postupně sdílet. A ne všechny se budou týkat problematiky transgenderu, které se tu autorka primárně věnuje. Ze začátku totiž o tohle vůbec nešlo. Spíš to celý působilo tak, že dřív jsme se měli líp, protože neexistovaly chytré telefony a sociální sítě, které nás masírují a předkládájí nejen ideály krásy, ale taky ten nejlepší životní styl, ideální chování, které z nás udělá ty nejoblíbenější z oblíbených a samozřejmě i hromadu negativních věcí jako jsou potraty, sebepoškozování, deprese, sebevražedné sklony a v neposlední řadě i chuť stát se někým/něčím jiným a způsoby jakými lze dosáhnout změny pohlaví. Od toho, co říkat, jak se chovat, jak se tvářit nebo kde vzít potřebné léky. No, materiálu mám hromadu i na různý tématický texty, takže nemůžu říct, že by ta kniha nebyla v něčem inspirativní, ale rozhodně je tu i hromada věcí, který sou fakt totálníma bullshitama. A co si budem, i o těch se dá mluvit a diskutovat, pokud budete chtít. Od toho ostatně tenhle blog existuje. Takže se nebojte reagovat a komentovat.

Pro začátek ovšem ještě něco malinko o autorce, ať víte, s kým v tomhle textu máte tu čest. Ono i to, totiž hraje svojí roli a i to, kým autorka je a jak se prezentuje je něco, co bych tu ráda reflektovala, protože od člověka jejího postavení a vzdělání bych vlastně čekala nějaký rozumnější přístup k životu. Ale o tom později, teď patří pár řádků samotné tvůrkyni knihy Nevratné poškození.

Abigail Shrier je americká investigativní novinářka, spisovatelka a matka tří dětí. Vystudovala Kolumbijskou univerzitu v New Yorku, právnickou fakultu Yaleovy univerzity v New Havenu a britskou Oxfordskou univerzitu. Pravidelně přispívá do prestižního deníku The Wall Street Journal a za svoji novinářskou práci v roce 2021 obdržela cenu Barbara Olson Award for Excellence and Independence in Journalism. (Zdroj: https://nakladatelstvi-bourdon.cz/autori/abigail-shrier/)

Pokud to budeme brát tak, že autorka je angličanka a vychází tedy z temnějšího přístupu politiků, lékařů,
společnosti a samozřejmě i médií, můžeme poměrně snadno dojít k závěru, že to, co sama nazývá problémem a nákazou, není až zas tak chyba jednotlivců, kteří se během dospívání začnou identifikovat jako transgender, ale spíš systému jako takového, který umožňuje velmi snadný přístup k lékům, nedostatečnou psychologickou a potažmo i psychiatrickou péči a neschopnost rodiny svým dětem dostatečně naslouchat a komunikovat s nimi. To je z některých těch rozhovorů docela silně cítit. Ve svém okolí pár transgender lidí mám, jednoho dost aktivně už pár let sleduju i na instagramu a YT a musím říct, že takhle snadný to u nás rozhodně není. Nebo to autorka jen špatně podává aby tak nějak přilepšila svým názorům.

Zároveň tvrdit, že dřív to takhle nebylo a problematika jiné pohlavní identifikace se týkala víc kluků než holek, je naprosto nesmyslná. A stačí se jen podívat do nedávné budoucnosti a na postavení mužů a žen ve společnosti, rodině, politice, pracovním uplatnění. Holky dohromady neměly možnost se k čemukoli vyjádřit, jakkoli se prezentovat, vůbec říct svůj názor nebo chtít nějak radikálně cokoli měnit. To přišlo až mnohem později a logicky tak tohle postupný uvolňování a zvyšování společenskýho postavení přineslo i takový změny jako je jiná identifikace. Holky začaly nosit košile a kalhoty, mohly zvesela opustit plotny a hrnce a začít třeba opravovat motory u aut a konečně na sobě mohly začít pracovat. Postupem času přestaly věci skrývat, daly průchod svým emocím, třeba i psychické a duševní nepohodě a získaly nejen větší možnosti, ale především odvahu o svých problémech mluvit nahlas a reálně je začít řešit. Třeba pro někoho i radikálně, ale co je komu do životů ostatní.

No, a čím silnější zkrátka holky byly, čím více možností jim vývoj doby přinášel, tím silnější, odhodlanější a emočně vyrovnanější dcery vychovávaly. A tak se, časem, zrodila generace, která se už nebojí říct nahlas svůj názor, nebojí se obléknout montérky, odložit šminky a pečení přenechat mužům. Vychovaly emancipované ženy, které jsou skvělými hokejistkami i cukrářkami, ženy, které si mohou plnit svoje sny bezestrachu, ženy, které klidně dají přednost kariéře před dětmi, ženy, které se mohly narodit do těl dlouhovlasých manekýnek, ale uvnitř byly muži se širokými rameny, hrubým hlasem a medvědíma rukama. A přesně ty, teď tvoří tuto, pro autorku až příliš a nezvykle početnou, skupinu lidí, kteří se identifikují jako transgender. Doposud totiž bylo pořád jednodušší obléknout kalhoty jako žena, než šaty s volánky coby muž. A ruku na srdce, kdo z vás by chlapa v sukni nepovažoval i dneska za blázna.

Když se ještě na závěr těhle mých prvotních myšlenek, které jsem dala dohromady po pár prvních kapitolách, bych se ráda vrátila k tomu vlivu sociálních sítí na lidi. Jasně, nějak na nás působí a ovlivňují nás, pokud jim to dovolíme a neděláme si v životě věci tak, jak sami chceme, ale rozhodně nemůžeme tvrdit, že nás ovlivňují natolik, že se začneme cítit být někým jiným do takové míry, že by to mělo mít až tak zásadní dopad na naši psychiku a to ještě do takové míry, že, z prominutím vosereme systém natolik, že nám všichni uvěří a utvrdí nás v naší lživé představě. Ale třeba se pletu, protože celej tenhle internetovej svět beru hodně s rezervou a nadhledem. Přeci jen...není lepší vídat se s živejma lidma?