Nejsme zvyklí na plošné zákazy //5 otázek pro Petru Štarkovou//

Petra Štarková je psycholožka a spisovatelka, jejíž knížky jsou určeny nejen dospělým, ale i dětem. Na svém kontě má širokou škálu žánrově bohaté literatury, ale i populárně naučných článků, fejetonů a povídek. Žije a pracuje v Brně, kde provozuje soukromou psychologickou praxi, ale spolupracuje i se soudy a kriminální policií v rámci vypracování znaleckých posudků. Psát začala zhruba v době, kdy nastoupila mateřskou dovolenou a i v této oblasti se stala velmi vyhledávanou a čtenou. Brzy se na pultech knihkupectví objeví její nejnovější psychologický román Dej mi pokoj. Právě o něm si budeme povídat v dnešním rozhovoru, kde neopomeneme ani Petřinu práci a vztah ke knihám. 

1. Tvůj literární repertoár je poměrně bohatej. A to jak v rámci žánru, tak i v rámci věkových kategorií čtenářů. Máš za sebou knížky pro děti, některé s takovým pedagogickým přesahem, přes horory a fantastiku až po knihy pro dospělý. Je v tomhle všem žánr, ve kterým se cítíš nejjistější?

Asi ani ne. Nejvíc zkušeností, pokud jde o spolupráci s nakladateli, mám pochopitelně v té dětské literatuře. Na druhé straně, u všeho, co píšu, cítím takovou nějakou vnitřní jistotu, že takhle nějak ten příběh vyprávět chci a tak to má být. U textů pro dospělé se setkávám mnohem víc s tím, že čtenáři to sem tam pochopí po svém - teda jinak, než jsem to myslela při psaní já. I u knížky Dej mi pokoj se už teď - a to ještě ani není na pultech - začíná projevovat, jak moc si do mých hrdinů promítají čtenáři svoje známé lidi, nebo svoje zkušenosti či potřeby. Tohle se v tak velké míře u dětských knížek neděje, takže si to tak trochu užívám. A těším se, až bude těch reakcí víc. 

2. Brzy se na pultech knihkupectví objeví tvoje nejnovější věc pro dospělý s názvem “Dej mi pokoj”. Tam zpracováváš docela pestrou škálu témat, přičemž právě ústředním motivem je, řekněme bezpečí, nebo zdánlivé bezpečí, jednoho pokoje, vlastního domova. Co bys nám o tomhle tématu řekla?

Návrat do dětských pokojů je v téhle knížce ústředním motivem, který hrdiny spojuje. Jinak jsou dost odlišní, i když se zčásti navzájem znají. Je jim vesměs tak kolem třiceti, a právě v tomhle věku si myslím, že lidi začíná štvát, když pořád ještě “trčí” v domácnosti svých rodičů a nedaří se jim, ať už z jakéhokoliv důvodu, posunout se dál. I když je to mnohdy docela pohodlné - rodiče zaplatí nájem, uvaří, často i uklidí, to může být dost příjemné. Ale je to zároveň takový protipól a brzda proti vybudování něčeho vlastního, proti žití podle svých představ.

3. Když jsem tu knížku četla, tak jsem hodně přemýšlela nad tím, že události, který v knížce popisuješ museli hodně lidi řešit hlavně za covidu za těch tvrdejch karantém. Pokud tedy pomineme, že se lidi můžou potýkat s nějakými duševními onemocněními, kvůli kterým nevycházejí z domu. Našlas inspiraci právě v týhle době a v tom jaké měla na společnost dopad?

V dobách lockdownu určitě esklaovala spousta problémů. Zejména u domácího násilí a alkoholismu byl vidět strmý nárůst, a potom samozřejmě u sociálních fobií a úzkosti. Byla to pro nás všechny hodně náročná doba, i když si to mnozí z nás radši nechtěli připouštět. Žili jsme v něčem, co jsme do té doby vůbec neznali a vzhledem k tomu, jak chaoticky jednala vláda, jsme často netušili, co bude zakázané druhý den. Mladší generace už vyrostly v demokracii - nejsme ani zvyklí na plošné zákazy, na to, že nás najednou někdo omezuje a brání nám dělat úplně normální věci, které jsme třeba včera dělali - jít na pivo do hospody, do divadla nebo do bazénu. 

4. Hodně lidí tě určitě vnímá především jako spisovatelku, ale víme, že jsi hlavně dětská psycholožka. Téhle tvojí praxi a práci bych se ráda věnovala v rozhovoru, který časem vyjde u mě v podcastu, ale ani tady si neodpustím jednu otázku. Využíváš nějakým způsobem knížky právě ve své práci?

Vyloženě ve své práci myslím, že knížky jako takové moc nevyužívám. I když je možné si je u mě v pracovně koupit a já tam ráda napíšu věnování. Ale část mých knížek vznikla mimo jiné za tím účelem, aby je mohli ke své práci využívat učitelé, knihovníci, pracovníci poradenských center a mnohé další profese. Prostě všichni, kdo přicházejí do nestandartními dětmi do bližšího kontaktu. K tomu by ostatně všechny knížky, které se zabývají tématy handicapu, lidskými problémy a jejich překonáváním, měly sloužit. 

5. Vlastně se mi s touhle otázkou pojí i tahle poslední. Když zůstaneme u knížek, ale i tak trošku jednou nohou v tý psychologii, tak by mě zajímal tvůj názor na to, jak nás a naše rozhodnutí nebo i postoje knihy ovlivňují? Přijde mi dost podstatný nejen to, jestli lidi vůbec čtou, ale hlavně to, co čtou. Jak to vidíš ty z pozice spisovatelky/psycholožky?

Ovlivnit nás může všechno, s čím přicházíme do kontaktu. A hodně záleží taky na nás, nakolik a čím se ovlivnit necháme. Je fajn, že třeba četbu si můžeme vybírat - a i pokud třeba nemáme dost peněz, stačí průkazka do knihovny. Existuje dokonce samostatný obor - biblioterapie, který se zabývá tím, jaké knihy a jak lidem při řešení jejich problémů nebo obecně pro zlepšení jejich životní situace mohou pomoci a jak s těmito knihami pracovat.