Mají se dnes ženy líp, než před x lety?

Nedávno jsem vám tu psala o tom jak jsem začala číst, poměrně diskutovanou a v mnohém kontroverzní, knihu Nevratné poškození. Nějaký moje shrnutí o tomhle díle si můžete přečíst i na instagramu, ale důvod, proč jsem to chtěla začít číst, byl ten, že jsem měla chuť názory v ní zkusit aspoň trošku rozebrat a analyzovat. Navíc k ní mám hromadu poznámek na nejrůznější témata, takže aspoň k něčemu to čtení bylo dobrý. Nicméně veškerý tyhle články se budou opírat právě o tuhle knížku a autorčinu interpretaci různých společenských témat, která povětšinou považuje za velký problém, který nám často akorát přidělává starosti. Pravdou ovšem je, že za hromadu problémů si jako lidi prostě můžeme sami a vlastně je i nechtěně a uměle vytváříme. Takže si vesměs nemůžeme moc stěžovat, protože si sami sobě děláme svět horším než je.

No a dneska se mrkneme tak nějak víc na postavení žen ve společnosti a koukneme se i na to, jak tuhle věc autorka ve svý knížce interpretuje. A dovolím si poznamenat, že je novinářka a její názory a postřehy jsou tu nepodložené, velmi osobně zainteresované a často úplně na hlavu postavené, takže je nelze brát úplně vážně. Jo, občas to na mě působilo jako fňukání ženský, co přišla z minimálně minulýho století a je celá bez sebe z toho, kam se lidstvo posunulo. O to víc mě to asi nějak kouše na těle a mám tím pádem větší chuť o tom všem začít psát. A když tenhle článek vyvolá dneska nějakou debatu, budu určitě ráda. :) Od toho tu ty články sou ostatně - nejen tyhle, ale i jakýkoli další.

Při čtení Nevratnýho poškození se asi nevyhneme otázce, jak moc tato rozhodnutí - mimochodem celý je to o transgender proměně holky v kluka - a, pokud zůstaneme u autorčiny terminologie, trendu, nákaze a jakémusi vzhlédnutí se v celebritách - ovlivňují sociální sítě, celebrity a ty, které aktivně sledujeme na youtube, instagramu nebo tiktoku. Nutně bych vliv sociálních sítích nenazvala jako stěžejní a už vůbec bych ho neuváděla jako původce všeho - ať už je to genderová identita, psychické problémy, sklony k sebevraždám nebo třeba poruchy příjmu potravy. Jde spíš o to, že tyhle problémy tu byly vždycky. Týkaly se slušných rodin stejně jako těch bez prestižnějšího společenského postavení. Nevyhnuly se silně věřícím ani ateistům, vysokoškolákům i obyčejným dělnickým řemeslům. Jen zůstávaly za zavřenými dveřmi luxusních vil i malých garsonek.

Depresivní dívky byly pod rouškou noci odváženy na specializovaných zařízeních - v případě prominentních rodin, které se chtěly vyhnout skandálu, ty druhé pak končily jako matky samoživitelky zalezlé pod roztrhanou dekou na olezlém gauči, pod kterým se válela další vypitá láhev vodky. Končili na drogách, jako prostitutky, z jejich dětí vyrostli malí zloději a vesele pokračovali v týhle krásný rodinný tradici. Jasně, neplatí/neplatilo to určitě všude a pro všechny, ale pravdou je, že i když se před, dejme tomu padesáti, šedesáti nebo i osmdesáti lety ženský tvářily, že sou šťastný a spokojený v pozici jakou jim společnost přidělila, vůbec to tak být nemuselo. Dneska to asi taky není o moc lepší, ale ženská má minimálně možnost s tím něco dělat a svoji situaci změnit, pokud chtějí. A mimochodem k tomu vlivu sociálních sítích na nás a naše vnímání sebe samých se vrátím někdy příště.

Tak jako tak se jakákoliv psychická nestabilita, odlišnost nebo duševní onemocnění veřejně ani mediálně neřešilo. To se právě s nástupem sociálních sítích a pádem zábran změnilo. Mluvit veřejně o těchto problémech přestalo být hanbou, ale stalo se motivem vyrovnanosti se sebou samým, odhodláním bořit tabu a vnitřní síle, která nás žene kupředu ve snaze pomoci těm, kteří si o ni nedokážou říct sami nebo těm, kterých se pomoci nedostává ať o ni žadoní sebe víc. I tady ovšem stále platí přísloví, že oheň je dobrý sluha, ale i zlý pán. Všeho na světě se dá totiž zneužít, což ovšem není problém doby a odkazovat na to, že dříve bylo lépe, je tím pádem naprostý nesmysl.

Dohromady můžeme být rádi, že žijeme v dnešní době. Aspoň, když to na postavení žen a možnosti jaký máme možnosti - pokud tedy nenarazíme na nějakýho kreténa politika, kterej si myslí, že lze ženský mluvit do toho jestli má mít nebo nemá mít děti a celou situaci jí vylepší tím, že zakáže potraty. Což je ovšem téma na jinej článek, takže na tohle téma se podíváme jindy, protože bych to ráda vztáhla i na nějaký dokumenty, který jsem viděla. Nicméně, ještě jednou říkám, že můžeme být všichni rádi, v jaký době žijeme a že naše dcery a děti obecně mají možnosti jaký mají a pokud cítí, že se narodili do těla, které jim nepasuje a že by jim bylo v opačném těle líp, měly by mít možnost to změnit. Aniž by jim do toho kdokoli kecal a vykřikoval, jak moc je tohle cítění zvrácený. Což je mimochodem i jeden z problémů týhle knihy. Ať už se autorka tváří jakkoli benevolentně, těžko jí to věřit vzhledem k tomu jaké názory zastává a jak je tu prezentuje, čímž dochází k tomu, že si protiřečí a ztrácí u čtenářů důvěryhodnost. Což pro novinářku není zrovna nejlepší vizitka na tom se, doufám, shodneme.