Nepřijde vám to jako adekvátní důvod, knížku podpořit? No, já to cítím jinak, protože přesně takovýmhle vztahem jsem si před ne tak dlouhou dobou prošlo a odejít z něj bylo to nejtěžší, co jsem v životě udělala. Takže mi přijde v pořádku a důležitý o těhle věcech mluvit, psát, ukazovat jejich důsledky. Nepředpokládám totiž, a bylo by extrémně naivní si myslet, že jsme s autorkou jediné holky, které si takovým vztahem prošly a musely se o po jejich ukončení potýkat s hromadou problémů, bolesti, psychických následků a nějakým způsobem i vyrovnání se s tím, že nám člověk, kterého jsme nade všechno milovaly takhle hrozně ublížil. Zdá se vám to teď patetický? Může být. Nicméně taková je realita, i když to zní jako z kýčovitýho filmu. Já sama jsem se z toho vzpamatovávala hrozně dlouho a stálo mě hodně sil a sebezapření se k němu nevrátit, protože mi i přes to všechno strašně chyběl a ten rozchod jsem brala spíš jako svoje vlastní selhání, než jeho. Což je na tom to hrozný.
V románu Stíny minulosti sledujeme přesně takovýhle vztah. Hlavní hrdinka Anna má z počátku opravdu pocit, že našla svého vysněného prince, - jooo další patos, ale dneska mi to dopřejte, prosím - který je milý, vtipný, neskutečně pozorný, nechybí mu sebevědomí a s tím je spojený i jistý pracovní i společenský úspěch. Což jsou vesměs pozitivní záležitosti, které pro nás, chlapů nevyjímaje, dělají našeho partnera zajímavějším, atraktivnějším, stává se pro nás žádoucím a vlastně se vedle něj cítíme dobře, máme se čím chlubit...no, dovedete si domyslet ostatní, že jo? Nicméně není všechno zlato, co se třpytí a zrovna tenhle vztah je spíš zlatá klec, než zlatý důl.
Náš Pan Dokonalý je totiž egoistickej, sebestřednej, narcistickej maniak, kterej si nepřeje nic jinýho, než manipulovat nejen svojí přítelkyní, ale i svým okolím obecně. On sám je totiž tím jediným bezchybným a dokonalým. On sám nejlíp ví, jak věci dělat, jak by se měla žena chovat, jak by měla vypadat, co by měla nebo neměla říkat. A pokud to tak není, následuje trest. Adekvátní trest samozřejmě. Navíc všechno dělá dost, řekněme rafinovaně, pozvolna, plíživě...tak nějak opatrně aby si dotyční ničeho na první pohled nevšimli. Právě v tomhle tkví to největší nebezpečí. V tomhle případě, a je to ukázkový případ syndromu "Vařené žáby" si totiž fakt nepřipustíte, že je někde něco špatně, že život, který žijete po boku takovéhleho člověka je setsakramensky špatně a reálně vám v něm jde o život. Uvědomit si tuhle skutečnost je pak jedna věc, vzepřít se a skutečně utéct je věc druhá. A bohužel se nepodaří vždycky. I Anna se tak v jistou chvíli musí rozhodnout, jestli se podřídí nesmyslným pravidlům a týrání nebo v sobě najde zbytky síly a sebeúcty a nechá tohohle magora svému osudu.
Autorka téhle knížky navíc všechno líčí s velkou upřímností, otevřeností, jistou sebereflexí, která je i v tomhle případě strašně důležitá. Každá oběť takovéhleho vztahu si prochází větším či menším traumatem, rozhodně v tom hraje i velkou roli to jak moc zavčasu člověk odešel, jak silný je po psychické stránce, ale i to jak moc silnou podporu najde u svého okolí a eventuálně i patřičných orgánů, které nás mají chránit před takovejhlema magorama jakým je právě Annin partner. Což se, ruku na srdce, ne vždycky děje a spíš se ženská, ale i chlap samozřejmě, dočká nepochopení, znevažování veškerých okolností. Což vidím jako obrovský problém a doufám, že v tom nejsem sama.
Kromě popsání toxického vztahu a postupné stupňování se fyzické i psychické tyranie se v tomhle románu setkáme i s tím, jaký je život poté, v době, kdy takového člověka opustíme a musíme se nějak naučit žít bez něj. Je třeba se vlastně znovu zapojit do běžného životaběhu, který jsme kvůli našemu tyranovi opustili. I Anna znovu hledá cestu ke svým přátelům, rodině, známým...navíc je třeba aby se znovu učila důvěře, která dostala dost solidně na prdel, stát na vlastních nohou, přijala opět zodpovědnost sama za sebe a svá rozhodnutí. Tohle všechno v ní totiž její trýznitel postupně zabíjel a činil z ní tak bezduchou loutku, která je na něm zcela závislá. A tohle je, často, ještě těžší, než odchod samotný.
Upřímně? Z toho čtení mi bylo často hrozně smutno. Strašně jsem si přála aby se Anna konečně probrala, přestala ho obhajovat a omlouvat, přestala plnit jeho nesmyslné požadavky a přání, přestala být tím oslem, který jde naprosto slepě za mrkví, kterou se mu mává před čumákem...jo, fandila jsem jí ohromně a jeho bych kolikrát nejradši zabila. Znovu se mi totiž vybavovali moje vzpomínky a zkušenosti, znovu jsem se vrátila do doby, kdy i já jsem vlastně skákala tak, jak on si pískal a zas a znovu mi Annin příběh ukazoval tu příšernost a tiché nebezpečí, které tihle lidé do každého ze svých vztahů přináší.
Stíny minulosti jsou výbornou, čtivou a otevřenou zpovědí holky, která z takto toxického vztahu dokázala utéct a doslova se vymanila ze spárů psychopata, který na první pohled vypadá jako ideální partner, ale ve skutečnosti je to predátor toho nejhoršího kalibru. Navíc se ke všem těm okamžikům a událostem, které rozhodně nebyly pozitivní, i když pravda, na začátku je jejich vztah fakt hodně hezkej a téměř ideální, vrátit a sepsat o nich knížku. To rozhodně nebylo jednoduchý a sluší se před ní smeknout. Takovýhle akt je, minimálně pro mě, známkou nejen síly a emoční vyrovnanosti, ale taky znakem uvědomění si důležitosti tohohle tématu, které je spíš tabuizované - i když v dnešní době se to taky celkem lepší - a v jistých skupinách stále brané na lehkou váhu.
Právě proto bych i přála aby se knížka dostala mezi čtenáře. Může totiž pro mnohé působit velmi terapeuticky, v Anně lze najít velký vzor a jakéhosi tichého spojence, někoho, kdo ví, kdo v těžkých chvílích podrží a kdo navíc podá pomocnou ruku za kterou může někoho, kdo v takovém vztahu žije, odvést pryč a zabouchnout za takto destruktivním vztahem dveře. Což je ten nejdůležitější akt vůbec. Takže velká prosba a ponuka na závěr. Jestli jste ve vztahu, který se vám v čemkoli nezdá nebo vás na některé věci vaše okolí upozorňuje a navíc se o nich s vaší "drahou" polovičkou nedá mluvit, protože za něj je to v pořádku a vy jste těmi blbci, zdrhejte jak nejrychleji to jde. Dokud je ještě čas.
Komentáře
Okomentovat