Krvavá smlouva je výsledkem mého přístupu k příběhům

Tomáš Lukeštík žije v Uherském Hradišti. Pracuje jako strojař a učitel, takže jeho práce je hooodně technického charakteru. Velmi kladný vztah má ovšem především ke knihám a rád tráví svůj čas mezi stránkami knih. Své příběhy netvoří jen na stránkách knih, přičemž o jedné si budeme dneska povídat, ale i v prostředí her jako je například D&D. A protože na zdokonalování se v psaní je právě psaní samotné, připravil pro nás všechny, fanoušky milé a napínavé fantastiky velmi magický příběh, kterému je věnovaný dnešní rozhovor. No a pokud někoho z vás zaujme, určitě knížku podpořte ať se dostane na pulty knihkupectví.

1. Asi by bylo prima na začátek knížku trochu uvést, protože i já vlastně trochu tápu v tom, komu bych ji případně v práci doporučila. O čem tedy váš příběh je?

Tohle je otázka, se kterou si sám lámu hlavu. Komu přesně je tato kniha určena? Koho konkrétně tenhle příběh osloví? Jakému publiku by měla být prezentována? Budu tady trochu obsáhlejší, pokud nevadí, protože jste položila opravdu velmi dobrou otázku.

Dnešní literatura, filmy, hry, produkty… snad všechno je tvořeno se znalostí cílového publika. Tuhle skutečnost – ač velmi marketingově účinnou – vnímám trochu nelibě. Přijde mi, že jde o iluzi intimity mezi tvůrcem a konzumentem. Produkt je „přímo pro tebe“. A funguje to. Jinak by se to nedělalo. Ale… skutečné příběhy, kvalitní literatura, filmy, umění, by podle mě měly vznikat z touhy něco sdělit, předat myšlenku, představit dilema. A ne jen jako výsledek sledování trhu a jeho pohybů. Takové příběhy jsou pro všechny. A jsou nadčasové.

Krvavou smlouvu jsem nepsal s konkrétní představou ideálního čtenáře. Psal jsem ji pro každého, kdo si ji bude chtít přečíst. O čem je? Je o mladém čaroději, který se s dobrými úmysly prokousává problémem. Je o postavách, lidech, charakterech, kteří se ocitli ve špatnou chvíli na špatném místě. Je o problémech nás všech – jen skrytých pod maskou fantasy žánru.

Abych to tedy shrnul trochu méně idealisticky… Kniha je pro každého, kdo rád prozkoumává příběhy – nejen knihy a nejen fantasy. Kdybych ale musel vybrat publikum, nejblíž má asi k young adult. Přesto podle dat z mého YouTube kanálu měl příběh úspěch i u staršího publika. Je to příběh o hrdinství – jak hlavních postav, tak obyčejných lidí. O magii – nejen té kouzelnické, ale i o magii jazyka a vyprávění. Dobrodružství, objevování, postavy a jejich osudy – právě kvůli tomu si tuhle knihu přečtěte.

2. Ta knížka je vlastně dost vrstevnatá a když bychom pominuli fantasy a magické prvky, mohlo by jít klidně o klasický román s mnoha vztahovými tématy, osobními problémy... Proč jste se rozhodl vést ho právě tímhle směrem?

Já už to malinko nakousl v odpovědi na Vaši předchozí otázku. Proč fantasy? Protože je to žánr, který dokáže převyprávět příběhy nás všech v jiné dimenzi. Fantasy je nástroj – způsob, jak zvýraznit nebo naopak zaobalit běžné starosti a podívat se na ně z jiného úhlu. Nabízí čerstvou perspektivu. Autor fantasy má výhodu oproti žánrům, které se drží reality: má volnost. Může zkoumat a představovat cokoliv v novém světle.

Jak jste napsala, kniha je vrstevnatá. Postavy mají vztahy, problémy… ale hlavně mají život. Nerad pracuji s příběhy, ve kterých postavy „nežijí“, nemají minulost ani budoucnost – i když to pro samotné vyprávění často není nezbytné. A ano, někdy je to problém: postavy toho mají hodně co říct, ale příběh se nevypráví jejich očima. Přesto raději pracuji s menším množstvím živých postav než s rozsáhlou sítí bezejmenných figurek, které možná dodají světu velikost, ale ne hloubku.

Chtěl bych také zmínit, že náznaky minulosti postav, stručné popisy vzhledu a další detaily – to všechno je záměrné. Chci, aby si čtenář kladl otázky. Aby si svět i postavy domyslel tak, jak mu dávají smysl. Knihy by podle mě neměly být učebnice, které určují každé pravidlo a každý vzor. Měly by být inspirací. Nechci čtenáře svazovat výčtem informací – třeba až po znak na stuze kulturně specifického oděvu. Chci mu dát prostor.

Krvavá smlouva je výsledkem mého přístupu k příběhům – a víry v to, jak by měly být vyprávěny.

3. Knížku jste se rozhodl vydat na Pointě. Proč právě tam, když je na trhu spousta nakladatelství, která se na tenhle žánr specializují? Zkoušel jste to i jinde?

Abych byl upřímný, myšlenka vydat tenhle příběh v knižní podobě byla docela impulzivní. Prostě jsem se rozhodl, moc to neanalyzoval a vybral Pointu. Především proto, že mi jejich způsob vydání přišel příjemný – vše probíhá pod mým vlastním dohledem a z velké části z mé vlastní iniciativy. Mohl jsem si sám vybrat redaktora, rozhodnout o vizuální stránce knihy, mít kontrolu nad obsahem i celkovým směřováním bez výrazného zásahu vydavatele.

Chápu, že spolupráce se specializovaným nakladatelstvím by možná přinesla větší dosah nebo lepší prodejní výsledky. Ale to pro mě v tuto chvíli nebylo to hlavní. Netoužím na knize vydělat nebo se stát známým autorem. Mým cílem bylo knihu vydat – dostat ji do rukou čtenářů a na pulty knihkupectví. A Pointa mi v tomhle ohledu přišla jako spolehlivý a zároveň svobodný způsob.

Jiné nakladatelství jsem zatím nekontaktoval. Ale do budoucna tu možnost rozhodně nevylučuju – u dalších projektů už budu mít za sebou první knihu, zkušenost s vydáváním, a možná bude správný čas vyzkoušet i jiný přístup.

4. Vy sám jste fanouškem fantasy příběhů, předpokládám. Inspiroval jste se při psaní Krvavé smlouvy nějakým svým oblíbeným příběhem?

Ano, to určitě jsem. Jsem velký fanoušek práce Brandona Sandersona, vyrůstal jsem na knižních sériích Johna Flanagana a v posledních letech mě oslnila série románů od Davida Eddingse. Samozřejmě mě silně ovlivnila i tvorba Tolkiena, kterou asi není potřeba nijak představovat.

Mimo knižní autory je pro mě fantasy „go-to“ žánrem i v dalších médiích – ať už jde o hry (zejména DnD), filmy nebo seriály. Inspiraci čerpám ze všech příběhů, které mi projdou pod rukama nebo přeběhnou před očima. Přesto – Krvavá smlouva vznikla na základě trochu jiného impulsu.

Chtěl jsem se při psaní zaměřit především na postavy, jejich vztahy a udělat samotný text poetický, obrazný, až malebný. Proto jsem se rozhodl postavit základ příběhu na jednom z nejstabilnějších a nejstarších vzorců, které v literatuře existují. Příběh Thadea ve Krvavé smlouvě volně vychází z řecké pověsti o Théseovi a jeho cestě do labyrintu za minotaurem. Samozřejmě jde o velmi volnou inspiraci, která mi hlavně pomohla s osnovou a rozjezdem psaní.

5. No a jak jste vlastně dostal k psaní knih? Přeci jenom...lidé zaměření spíše technickým směrem jako vy, k literatuře a umění obecně moc neinklinují.

Máte pravdu – většina lidí v mém okolí se na mě dívá dost překvapeně, když řeknu, že píšu knihy. Není to něco, co by se ode mě úplně očekávalo. Přesto možná trochu překvapivě – technické myšlení vyžaduje strukturu i představivost, a to je solidní základ pro tvorbu příběhů.

Jak jsem se k tomu dostal? V podstatě celý život, co si pamatuju, jsem byl fascinovaný příběhy. Nejvíc mě formovaly aktivní příběhové hry na způsob DnD, kde jsem se mohl ponořit do světa postav, rozhodování a vyprávění. Psaní jako takové mě začalo opravdu zajímat zhruba před deseti lety, kdy jsem začal aktivně studovat techniky a principy vyprávění.

A od toho už byl jen krůček k napsání první knihy… pak druhé… a nakonec Krvavé smlouvy. Tahle kniha je sice první, kterou se chystám vydat, ale rozhodně není první, kterou jsem napsal.