Věděla jsem, že ten příběh opravdu chci předat dál

Denisa Plucarová je mámou dvou dětí, se kterými žije sama. Pracuje jako operátorka chatu, kde se snaží lidem pomáhat s jejich trápením. Miluje přírodu, kde tráví hodně času, ráda se v prochází a poslouchá její zvuky. No a pak si jen tak sedne a začne psát. Takhle to měla odmala, kdy složila svou první báseň a tím začala vyjadřovala své pocity. Je také autorkou podcastu Rozhovory s mámou a knížky Probuď se, o které si budeme dneska povídat. Autorka totiž vyrůstala v dost disfunkční rodině, část dětství pak strávila v dětském domově...a právě o tom píše. Takže je vám jasné, že je o čem mluvit. 

1. Když se člověk podívá na anotaci knihy, určitě může nabýt dojmu, že jde o knihu inspirovanou vaším vlastním životem, což ostatně zmiňujete i v sekci o knize. Jaké to bylo začít takto silný příběh sepisovat, vracet se k některým věcem, vzpomínat…?

Bylo to těžké. Mnohem těžší, než jsem čekala. Některé vzpomínky jsem si myslela, že už mám zpracované – a najednou stačilo pár vět a všechno to znovu přišlo. Pocity viny, osamění, vztek, zmatek.
Ale zároveň to bylo očistné. Věděla jsem, že pokud ten příběh opravdu chci předat dál, musím být pravdivá – i když to bolí. A musím být laskavá i k sobě samotné.

2. Probuď se je poměrně kraťoučký, přesto intenzivní příběh plný toxických vztahů, neporozumění, opouštění… Měla jste třeba během psaní nahlédnout i tu druhou stranu věcí? Třeba prostřednictvím biologických rodičů nebo osvětlením některých situacích ze stran institucí a orgánů, které vlastně v takovýchto případech rozhodují o umístění dětí do dětských domovů? Nebo jde skutečně jen čistě o vaše vzpomínky?

Knížka je založená především na mých vlastních vzpomínkách a pocitech. Nejde o dokument, ale o osobní příběh. Samozřejmě, že jsem přemýšlela, „jak to asi viděli oni“. Ale v některých případech se člověk odpovědí prostě nedočká. A někdy je v pořádku jen říct: „Tak takhle jsem to cítila já.“ Tím nechci nikoho obviňovat. Ale věřím, že i osobní pohled má sílu – třeba právě v tom, co instituce často opomíjejí: emoce dítěte.

3. I vy sama už jste mámou. Máte pocit, že vás dětství a dospívání, které v knížce popisujete nějakým způsobem v tomhle směru ovlivnilo? Třeba v rámci výchovy, přístupu k dětem…

Velmi. A to oběma směry. Na jednu stranu mám v sobě zakořeněné obavy, že selžu. Že něco pokazím. Že nebudu dost dobrá. Ale na druhou stranu jsem díky tomu neuvěřitelně vděčná za každou chvíli blízkosti se svými dětmi. Snažím se být pro ně tím, co jsem sama postrádala – bezpečím. Pevným bodem. Opravdovým zájmem. A taky jsem díky tomu vnímavější – k jejich emocím, k tomu, co se navenek třeba vůbec neukazuje.

4. Takovýhle typ knížek mi vždycky vnukne jednu myšlenku. Dá se tím příběhem reálně nějak pomoci těm, kteří si tímto taky prochází? Třeba i v rámci následné propagace, besed ve školách, nějaké další kampaně, která přinese do společnosti větší povědomí o téhle problematice…Máte třeba něco takového v plánu až bude knížka vydaná?

Věřím, že ano. Někdy totiž stačí, aby si člověk ěekl: „Aha, tak nejsem sám. Nejsem divnej. Nejsem špatnej.“ Chci tu knížku využít jako most – k otevřenému dialogu. Plánuju besedy ve školách, spolupráci s organizacemi, které se věnují dětem a mladým lidem, a taky online kampaň, která má pomoct tohle téma víc dostat mezi lidi. Je to moje osobní téma, ale zároveň společenské. A čím víc o něm budeme mluvit, tím větší je šance, že se něco změní.

5. Knížka je určena především dospívajícím, kterým by měla ukázat pohled na jiné dospívání, jiné dětství, než jaké třeba znají. Zároveň si ale myslím, že přináší porozumění pro ty, kteří si třeba tím samým, čím vy. Co byste si ale pro knížku přála vy? Čím by měla pro čtenáře být?

Přála bych si, aby v ní každý našel něco – až už pochopení, útěchu, nebo odvahu. Pro ty, kdo si něčím podobným prošli, může být takovým tichým společníkem – knihou, která ví. A pro ostatní třeba způsobem, jak pochopit, jak křehké může být dětství. Nečekám, že změní svět. Ale kdyby dokázala otevřít aspoň jedno srdce, jeden rozhovor, jednu změnu – pak to všechno mělo smysl.