Od pohádek k fantastice je jenom malý krůček

Každá fantastika je vlastně taková pohádka pro dospělý. Jen občas trochu rozvleklejší a epičtější. A tak se dohromady není co divit, že se autoři fantasticky, případně hororu, občas vrátí ke kořenům a napíšou i něco pěknýho pro děti. Nebo naopak samozřejmě, to už je čistě na nich. Jedním z takových autorů je i Martina Kobylíková, která na českém literárním poli debutovala svojí knížkou Hvězdičky z pohádek, ve které dětským čtenářům přináší celkem osmnáct milých pohádkových příběhů ideálních na čtení před spaním nebo na první procvičování písmenek. No a právě proto, že i fantastika nemá od pohádek/k pohádkám daleko, připravuje v tuhle chvíli právě svůj první fantasy román. A i ten je určený vlastně hlavně dětem.

Ono najít v dnešní době pěknou, milou a dobrodružnou fantastiku bez nějakých velkých drasťáren, je vlastně docela umění. Když si projdete regály v knihkupectví, tak v rámci tohohle žánru a takový tý klasický poctivosti, toho fakt moc není, což je obrovská škoda, protože právě takovýhle příběhy sou tím ideálním přemostěním ze světa pohádek, do světa Harryho Pottera, Hobita a třeba i Zaklínače. Nicméně i tahle cesta by měla být příjemná a pokud možno co nejzábavnější. Na tom se, doufám, shodneme. Takže je vlastně moc prima, že se pořád ještě najdou tací, co do fantastiky necpou velký boje, kruťárny, vztahy a erotiku. To není vždycky nutný a i bez nich se dobře napsanej příběh obejde. A tím Klíče času rozhodně sou.

Co by to bylo za příběh, kdyby nás jím neprovedli sympatičtí hlavní protagonisti, kterým nechybí odvaha a ty správné hodnoty. Právě proto jim nejspíš není jedno kam svět, ve kterém žijí spěje. A že se řítí čím dál tím rychleji do záhuby a temnoty, ze které už se nemusí vymotat, protože v něm chybí výstražná světla a lampy, které člověku ukážou cestu, je jim a určitě i nám víc, než jasný. Takže nezbývá nic jinýho, než posbírat všechnu odvahu, která v Kaelovi a Arye dřímá - a že jí není zrovna málo - a postavit se nejen čirýmu zlu, který má svoje vlastní plány, ale i času, který je v mnoha ohledech neúprosný a vyloženě k nezastavení a zachránit nejen sebe, ale i všechny ostatní. Takováhle odvaha se cení, zvlášť u dětí, které sou často bezbrannější a zranitelnější, než my dospělý. Na druhou stranu, právě ta dětská bezprostřednost a otevřenost jim umožňuje takhle nekontrolovatelný chování bezestrachu. A co si budem, ona i ta touha po dobrodružství velmi často převáží všechno ostatní. To jen nám, dospělákům, to občas uniká, protože sme až příliš zakutaní ve svých bezpečných ulitách.

Musím říct, že ten prvek pokroucenýho času, jeho nucený ohýbání a nekontrolovatelný hraní s jeho pohybem mě na celém příběhu fakt moc bavilo. Tohle je vždycky prvek, který sem ve fantastice i sci-fíčku měla hodně ráda. Nabízí totiž hromadu možností, jak s příběhem pracovat, jak mu dodat jistou energičnost a originalitu. S časem se dá totiž pracovat na dost širokým spektru, navíc jde o komoditu, která se dá velmi snadno využít a zneužít a není se tím pádem co divit, že si jí téměř všichni padouši snaží využít ve svůj prospěch. Ale ať nemluvíme jenom o čase. Je dobrý taky zmínit další aspekty tohohle příběhu. A ani ty nejsou vůbec k zahození. Na Klíčích času je totiž fakt znát, že je autorce tenhle žánr blízký, že ho má patřičně oťukaný a probádaný a moc dobře tak ví, co funguje a co už může být spíš na sílu a křeč, která čtenáře spíš odradí, než okouzlí.

Zmiňovat, že tu nechybí fantastika, hromada poctivé magie a bytostí, které mohou našim hrdinům nabídnout pomocnou ruku nebo naopak s celým příběhem dost negativně zamávat. A stejně jako v životě, tak i tady není vždycky jednoduchý poznat, kdo vám chce opravdu pomoci a kdo naopak uškodit. Což může být reálně pro všechny zúčastněné velká škola a možná si z těhle scén ve finále mnozí čtenáři odnesou víc, než by si pomysleli. Ono totiž není všechno zlato, co se třpytí a kdokoli nás může v životě velmi mile překvapit nebo nás hluboce ranit. I když bychom to do něj na první pohled neřekli. Dohromady ani ty medvědi malou Mášenku nerozsápali svými drápy, jak by od nich třeba člověk na první dobrou očekával. A i když mají Kael a Arya svoje mouchy, pochybnosti o vlastních schopnostech a vrtochy - což ale k dospívání, kdy už se člověk cítí dospěle, ale pořád ještě má kousek lidské duše prostě patří - sou těmi správnými hrdiny, o kterých chceme číst. Z jednoho prostého důvodu. Sou jako my, odvážní i trochu bojácní, spravedliví, ale přesto chybující, žijící v magickém světě a přesto bez nějakých extra výhod a nedotknutelností. Právě tím si získají srdce čtenářů a právě díky tomu mají dost možná šanci na úspěch v tom, co si předsevzali.

Klíče času byli sice v první řadě určeny dětem, - řekněme na prvním stupni, ať v tom máme jasno - ale reálně bych se sama vůbec nebála toho doporučit je i starším čtenářům a věřím tomu, že i dospělým se tenhle příběh o přátelství a odhodlání postavit se zlu i přes všechny překážky, bude velice líbit. Autorka tak dala vzniknout jedinečné knížce, která osloví celé generace, přičemž si každá z nich si v ní najde to svoje téma, ty svoje motivy, tu svojí příběhovou linku a rovinu, která ho osloví a v níž najde tu pravou hloubku a hodnotu. No uznejte sami, která kniha tohle dokáže? A jestli chcete vědět o vzniku tohohle příběhu víc, mrkněte na rozhovor s autorkou, ta vám toho prozradí víc než já.