Sonáta Kristin Sedeni nás zavede kamsi do mlhy mezi sen a realitu

Docela přesně si pamatuju den, kdy jsem byla poprvé v divadle. Respektive na opravdovém divadelním představení, ne na nějaké odpolední pohádce nebo podobném představení pro děti. Bylo mi tak šest sedm, byla jsem s babičkou, kterou mám neskonale moc ráda, měla jsem černé sametové šatičky, lakýrky a černou stuhu v kudrnách. Seděly jsme na balkóně, já měla v kabelce divadelní kukátko a dávali Prodanou nevěstu – na ten věk dost dlouhý a vlastně náročný představení, který trvalo do dost pozdních hodin. V ten okamžik jsem se, myslím, zamilovala. Do divadla, do klasické hudby, do vší té krásy, do toho podivného chvění, které to všechno v mojí duši vyvolalo. Tenkrát jsem se poprvé zamilovala. A tahle láska mi zůstala. Jasně, vyvinula se. Vytříbila. Vykrystalizovala. Ale zůstala. A věřím, že zůstane. A proč vám to píšu, když tenhle článek není vůbec o mě, ale očividně – aspoň podle názvu je to patrné – o knížce, kterou jsem teď četla? Protože Sonáta Kristin Sedeni spojuje hned dvě moje lásky. A to lásku ke knihám, k četbě, ke slovu a lásku k hudbě. Přesněji řečeno ke klasické hudbě a té okázalosti divadelních sálů.

Kristin Sedeni je mladá, začínající a z mého zcela skromného pohledu i velmi nadějná autorka, – mimochodem, není to tak dávno, co jsem tu zveřejnila krátký rozhovor, kde se právě o její tvorbě bavíme tak nějak víc – pro kterou je hudba jedním z aspektů a prvků, které tvoří její běžný život. A právě svoji lásku k hudbě, která taky prošla docela těžkou zkouškou, což je ostatně tak nějak přirozený vývoj každého vztahu – přenesla na stránky svojí knížky, do duše i hbitých prstů hlavního hrdiny a jako čtenáře tak nás zavedla, respektive zavede, protože Sonáta se teprve chystá na svět, právě na prkna, která znamenají svět. A to z té druhé perspektivy, z druhého úhlu pohledu, než je ten divákům. Jako bonus navíc přidala kapku magična, které celý příběh staví na pomezi mezi realitou a fikcí, mezi životem a smrtí, mezi sen a skutečnost.

Hlavní hrdina Sonáty je totiž právě tím, kdo se ocitne taky tak trošku každou nohou na jiné cestě. A to celkem vlastní vinou. Nebo minimálně se o to celkem zasloužil. Ona mladická nerozvážnost, možná hloupost, nepozornost a strnutí okamžikem může člověku sice dopřát velké zážitky, na které se nezapomíná, ale taky ho staví do pozice přijmutí odpovědnosti na vlastní rozhodnutí a činy. Protože každé chování, každý krok, který v životě uděláme má nějaká následky, důsledky a dopad na to, kam se náš život bude ubírat dál. Lucasův problém naštěstí – i když i tohle je označení, které by se dalo rozporovat – spočívá především v tom, že si jedním chybným, zdánlivě chybným, rozhodnutím totálně zavřel dveře ke splnění vlastního snu o velkých koncertních sálech, okázalých večírcích, kariéře úspěšného klavíristy, úspěchu, uznání, slávě. Svým vlastním rozhodnutím naštěstí ublížil jenom sobě, naštěstí za něj nepiká nikdo další. Ale i tak je to smutný samozřejmě. Nicméně…každý svého štěstí strůjce s tím se zkrátka nic neudělá. Pozdě bicha honit, pozdě litovat, pozdě ronit slzy.

Ale i v tomhle okamžiku, který se zdá poměrně neutěšený, konečný, fatální, může člověk dostat druhou možnost. Pak už je jenom na něm, jestli ji využije, jestli vezme osud znovu pevně do svých rukou, jestli se poučí z chyb a třeba přehodnotí svůj dosavadní život, priority, hodnoty a třeba začne zase od znova a třeba líp. Minimálně jinak, to je bez debat. A tak i Lucas, díky představivosti, vlídnosti a velmi milé povaze samotné autorky, která nad svým hrdinou nezlomila hůl, i když to byl ze začátku trochu namyšlenej floutek a pitomec, dostává druhou šanci, která ho zavede do zámku kdesi na okraji světů, na okraji vnímání reality. Právě tam má možnost a jedinečnou příležitost zpytovat svědomí, chytnout se za nos a uvědomit si, co je v životě skutečně důležité a že úspěch a sláva nemusí nutně znamenat životní štěstí.

Kristin Sedeni vytvořila krásný, velmi čtivý a svým způsobem magický příběh člověka, který své vášni, snu a můžeme říct, že i jakési posedlosti věnoval a obětoval úplně všechno. Svůj čas, jistým způsobem svobodu, lásku, přátelství, život. Jasně, můžeme se bavit o tom, že právě to go mohlo dovést, a taky mělo, k životnímu cíli a úspěchu, o kterém mnozí mohou jenom snít, ale zároveň je třeba se zamyslet i nad tím, jestli je to vždycky nutné. Udělá něco takového člověka skutečně šťastným? Protože právě takováhle zapálenost, zabedněnost, umanutost a zaslepenost nedovedou člověka spíš k tomu, že i v tom úspěchu a slávě zůstane sám. Právě v Sonátě je to opravdu jasně vidět, je to zcela zřejmé. A to je strašně dobře, protože právě tímhle se možná, někomu, otevřenou oči a uvědomí si, stejně jako hlavní protagonista, že úspěch a sláva opravdu není v životě to nejdůležitější. Může, samozřejmě, a ani já ani autorka to nikterak nepopíráme, ale každá strana má zkrátka dvě mince a i když se nám ta jedna může jevit pěknější, lesklejší a třeba lákavější, neměli bychom zapomínat ani na tu druhou. Lucas na ní zapomněl, začal ji přehlížet, odsouvat na vedlejší kolej a málem ho to stálo víc, než čeho by se byl chtěl reálně vzdát. Protože jsou věci, kterých se člověk zkrátka a dobře vzdát nechce.