O lásce k hudbě, psaní a o tom, jak všechno spojit dohromady //5 otázek pro Kristin Sedeni//

Kristin Sedeni je mladá holka z Ostravy, s velmi neobvyklým jménem, které člověk úplně nezapomene. Už na základní škole si uvědomila, že čeština a hodiny slohu nejsou jejími oblíbenými předměty jen tak pro nic za nic. Pořád ale objevuje sama sebe, zjišťuje, co ji skutečně naplňuje a co je pro ni důležité. A tak si hezky bloumá, brouzdá a sní někde mezi knihami a hudebním světem, běhá, zpívá si v podstatě nonstop a když se zrovna neučí do školy, ráda tráví čas venku nebo se sluchátky v uších na své vlastní soukromé party u sebe v pokoji. :)

1. Sonáta je knihou, která kombinuje fantasy prvky s naším světem. Navíc je vše propojeno s hudbou a velmi uměleckým světem. Jak vás napadlo tyto prvky a motivy takto skloubit dohromady?

Řekla bych, že to není ani nic překvapivého. Vždycky mě bavilo číst fantasy, odpoutat se na chvilku od reality a ztratit se v jiném světě. A každý spisovatel musí mít nejdřív pochopitelně načteno, než se vůbec do něčeho pustí. Tahle zkušenost – čtení příběhů s fantasy prvky – měla bez pochyby velký vliv na to, jakým stylem píšu. A hudba a umělecký svět mě zkrátka provází celým životem.

Když jsem knihu začala psát, chtěla jsem psát o něčem, o čem vím, že něco vím. A hudba se zdála být na prvním místě. Celý námět příběhu je úzce spjat s mojí osobností, proto pro mě byl neuvěřitelně velký a osobní krok jít se Sonátou ven. Už jenom když jsem jí dávala přečíst rodině, bylo to prostě neuvěřitelně intimní.

2. Máte vy sama k hudbě a potažmo hře na klavír nějaký osobní vztah?

Jedním slovem? Vášnivý. Už v pěti letech jsem poprvé nastoupila na ZUŠ, a to na housle, kam jsem ale vydržela chodit snad jen půl roku. A tehdy už jsem myslela, že jsem s hudbou skončila, ale moje maminka nechtěla, abych se hudby vzdala tak rychle. Proto mě zkusila zapsat na hodiny zobcové flétny, kam jsem od šesti začala chodit a stále docházím. Za tu dobu jsem poznala neskutečně moc nadaných hudebníků, lidí, kteří mě inspirovali v mnoha směrech, nejen těch uměleckých, ale i v té lidské rovině. Navštívila jsem i orchestrální tábor, chvilku jsem zpívala ve sboru, což mi také dalo mnoho zkušeností. A v tom zmiňovaném orchestru jsem byla původně v bicí části, kde jsem hrála na klávesy, protože zobcová flétna v dechovém orchestru zkrátka není. Ale protože jsem tam našla spoustu přátel a lidí, kteří mě inspirovali v tom, abych se v hudbě rozvíjela dál, rozhodla jsem se naučit i na příčnou flétnu. Takže minulý rok už jsem nebyla u bicích, ale opravdu v té dechové sekci – z poslední řady jsem šla hned do první.

3. Hlavním protagonistou Sonáty je mladý muž. Jak se vám taková postava psala? Přeci jen si autorky ženy povětšinou za hlavní hrdiny svých knih vybírají spíše ženy, které jsou jim svými starostmi, problémy a i pocity tak nějak bližší, než právě mužští hrdinové.

Přiznám se, že nad tím jsem sama několikrát přemýšlela. Myslím si, že je to určitý způsob útěku od mé reality. Teď mám sedmnáct let, ale když jsem Sonátu dopsala, bylo mi patnáct. Čtrnáct, když jsem jí psát začala. V tom období byl covid, byla to ta první vlna a řekla bych, že to ovlivnilo to, jak jsem začala vnímat svět. Dost věcí se mi honilo hlavou. A když jsem se rozhodla, že začnu Sonátu psát, tak jsem ji nejdřív psala v er-formě. To mi ale přišlo hrozně neosobní, sama mám radši, když je kniha psána v ich-formě a mám tak prostor se sžít s tou postavou a pochopit plně, co cítí. Takže jsem přepnula do ich-formy a došlo mi, že aby byl text čitelný, musím se naučit přemýšlet stejně jako ta postava a rozumět jejímu jednání. Když se na to dívám teď zpětně, tak bych řekla, že jsem si vlastně našla – nebo udělala – kamaráda v nouzi. Našla jsem v něm spřízněnou duši. Reflektovala jsem v něm jak sama sebe, tak i někoho, o kom jsem si „vysnila“, že se tak cítí, že si něčím prochází. Někoho, kdo by mi prostě rozuměl. A to jsem se snažila přenést na papír.

4. Vraťme se na samý počátek zrodu celého příběhu? Odkud se ten nápad vzal? Byla třeba prvním impulzem Pointa, která dává začínajícím autorům mnoho možností k tomu se prosadit nebo už se zrodil dříve a jen čekal na svoji příležitost?

Rozhodně se zrodil dříve. Jak už jsem řekla, bylo mi čtrnáct, když se zrodil ten prvotní nápad. Při učení jsem si tehdy často pouštěla nějakou klasickou hudbu. Hrozně mě to uklidňovalo. Byla covidová doba, takže na počítači jsem byla pořád a pořád jsem něco psala. Hodně mi pomáhalo pouštět si právě klavírní melodie. Netrvalo dlouho, než jsem objevila klavíristu Ludovica Einaudiho. Já ho teda znala i díky tomu, že vytvořil soundtrack k filmu Nedotknutelní. Jednou se mi ale z playlistu pustilo Experience, což je neskutečně silná skladba plná emocí. A já jsem v tu chvíli musela přestat psát a jenom poslouchat. Zavřela jsem oči a prostě nechala ty tóny působit. A najednou jsem před očima měla obraz. Viděla jsem princeznu, bosé nohy, které utíkají po trávě, meče, stráže, déšť; prostě všechno to drama před sebou. A myslím, že tehdy jsem ani netušila, že z toho vznikne něco takového, velkého – alespoň pro mě. Nedlouho potom se mi zdál sen, kde se přesně tady to zopakovalo. Ale bylo to mnohem ucelenější, v barvách a najednou jsem se probudila a uvědomila si: „Ty jo, tak kdyby tohle byl film nebo kniha… Tomu bych dala šanci.“ A tak jsem měla konec příběhu, bylo jenom potřeba domyslet začátek a příběh samotný. Takže ačkoli to někomu může znít absurdně, tak samotný počátek příběhu pochází z noci, z doby během spánku. Ze sna.

5. Na Sonátu aktuálně probíhá předprodejová kampaň, kde ji může kdokoli podpořit. Pevně věřím, že bude úspěšná, ta knížka by si to rozhodně zasloužila. Nenapadlo vás ale svůj text nabídnout primárně nějakému, řekněme, klasickému, nakladatelství?

Napadlo. Pointa popravdě byla něco, o čem jsem slyšela, ale neměla jsem to úplně v plánu využít. Těší mě, že vnímáte Sonátu jako knihu, která má šanci na úspěch. Já jsem tomu taky věřila, už od té doby, co si to přečetlo pár mých známých a řeklo mi, že bych s tím mohla něco dělat – že to asi není jenom koníček nebo by to u toho tedy nemuselo zůstat. Že to má budoucnost. Tehdy jsem si začala věřit a zaslala rukopis do několika nakladatelství. Ale protože se to nedělá tak, že byste poslali text dvaceti nakladatelstvím najednou – protože by se mohlo stát, že by měla zájem dvě z nich, a co pak s tím? – tak jsem vždycky dělala mezeru, než jsem to odeslala někam jinam. Proto se to protáhlo na ty dva roky. Většinou mi tedy neodepsali zpátky, ale ozvali se mi třeba z Hostu, což vnímám jako velmi, velmi pozitivní věc. Mluvila jsem i s autorkou, která mi řekla, že se jí z Hostu ozvali až po třech měsících – mně odepsali už po měsíci. A to je v knižní branži poměrně překvapivá doba. Napsali mi, že se jim to velice dobře četlo a že mám zajímavý, poutavý styl. Akorát prý Sonáta zatím nedospěla k tomu, aby byla vydána u nich, a doporučili mi, abych na knize ještě zapracovala. Já už ale nevěděla jak. Já vím, že by se ten příběh asi prohloubit ještě dal, ale přece jenom to je už něco, co je dáno těmi zkušenostmi, ať už životními nebo pisatelskými, které potřebuju nějakým způsobem získat. V tu chvíli mě napadlo oslovit Pointu, protože jde o to, že když se peníze v předprodeji povede vybrat, získám možnost spolupráce s redaktorem a korektorem, kteří mi můžou pomoct dostat text do té nejlepší podoby. A já jsem plně odhodlaná dát Sonátě všechno, co si zaslouží.

Komentáře