Jak se k sobě chováme a jak nám to literatura vrací? No. 1

Lidstvo se, tak nějak od vždycky, pouštělo do nejrůznějších experimentů. Zkoušelo, kdo co vydrží, jaké budou reakce jiných lidí, rostlin a zvířat na tu či onu látku nebo změnu podmínek… Nikdy mu nebylo nic dost dobrý, vždycky chtělo stoupat výš a výš a dosahovat lepších výsledků. Třeba i za cenu objetí. Protože, když je to v zájmu vědy, tak to přeci zas tolik nevadí. V posledních měsících jsem četla docela dost knížek, který se, více či méně, zabývají chováním lidí – ne, že by to byly nějaký odbornosti, to určitě ne, spíš šlo o různý sci-fi romány a jeden takovej…řekněme experimentálně-sociálně-psychologickej. A nějak mi ta témata a pocit, které jsem z těch knížek měla, nedají spát. Což je rozhodně důkaz toho, že všechny ty knížky stály za to, že přinesly dobré příběhy, které zapustily kořeny na tom správném místě a že stojí za přečtení. Ostatně, víc vám o nich povím brzy v posledních videích o knihách a audioknihách tohohle roku. Nicméně si neodpustím ani nějaké ty texty, kde bych se z toho, co ve mně tyhle knížky zanechaly, chtěla tak nějak vypsat. Ono v psaným projevu totiž člověk řekne často mnohem víc, než když otevře pusu a nesmyslně něco blábolí.

A protože je toho víc, co bych vám v tomhle směru chtěla říct a taky proto, že jedna ta knížka lidský chování vůči lidem mapuje trošku jinak, než ty ostatní, zkusím to i textově nějak oddělit a vzít to nějak komplexně. Nebo se o to alespoň pokusím. Uvidíme, jestli se mi můj záměr podaří a určitě budu moc ráda za vaše reakce, protože tohle je něco, co by nikoho z nás nemělo nechávat chladnými.

O knížce „Prorok a Lady Kosice“ už jsem vám tu psala, a protože doufám, že ten můj text máte ještě v paměti, na chvilku u týhle knížky ještě zůstaneme. Jak už jsem psala, je to mimo jiné román o jednom podivném experimentu, který vzešel z hlav malých politicky angažovaných osůbek, které si, dost možná, potřebovaly počechrat ego, dokázat si svojí výjimečnost a, co já vím, upevnit svoji moc, dát najevo svoji nadřazenost. Člověk nikdy neví, co se takovým lidem děje v mozku a upřímně, asi to ani vědět nechci. O to horší je, když je v jejich hloupých nápadech podpoří ti, kteří by měli mít aspoň trochu rozumu. Mluvím tu o sociolozích, psycholozích, antropolozích a podobných oborech, které se zabývají člověkem a jeho chováním. Jakmile i tihle přiloží ruku k dílu v realizaci hlouposti, nemůže ve výsledku vzniknout nic dobrýho.

Abych vás trošku uvedla do obrazu, tak právě ve zmíněné knize jde o snahu zlepšit a zkvalitnit práci mužů, kteří jsou jinak během roku sváděni, dost možná i manipulováni a odváděni od svých aktivit, kterým se, z mnoha důvodů, nemůžou právě díky ženám, věnovat naplno. Ach to hanebné ženské plémě, že? To se tak nějak všeobecně ví už celá tisíciletí. To samo o sobě není tak úplně blbá myšlenka, on si každý z nás rád na nějakou dobu odpočine od své drahé polovičky, ale nic se nemá přehánět, řekla bych. Tady je ovšem všechno zahnáno do extrému. Ženy jsou na nějakého půl roku odvezeny kamsi do hotelů v teplých krajích, kde si budou žít, jak se jim zachce a muži se, během jejich nepřítomnosti budou starat o své příbytky, zvelebovat jak je, tak i svoje město jako celek a věnovat se sami sobě a svým koníčkům a zálibám. A ani jedni z nich se po celou dobu nesetkají s druhým pohlavím. Nápad dobrej, ale realizace a časová osa průběhu tohohle experimentu? Jedna velká šílenost.

 

Ne, že bych to celé chtěla hned od začátku shazovat, ona by se totiž nějaká pozitiva našla, ale…čím víc nad tím přemýšlím, tím víc nacházím negativ a věcí, které by podobný experiment neskutečně zkomplikoval a znepříjemnil. A to i třeba v takových maličkostech jako jsou Vánoce, které máme skoro za dveřmi, oslavy narozenin nebo takový ty malý, běžný radosti, které dělají každý vztah tím, čím by měl být. Dovede si třeba představit, že slavíte třeba výročí svatby bez toho druhého? Že spíte půl roku na cizím místě bez toho aniž by vás objal, políbil, pohladil, když vás něco bolí? A to nemluvím o narození dětí, úmrtích, vážných zdravotních komplikacích, které vám z dlouhodobého hlediska znepříjemňují život…když to zkusím vztáhnout třeba na svůj vztah s Martinem, tak i po třech letech, co jsme spolu je pro nás problém spát i jednu noc bez sebe, nehledě na to, že kdyby táborským radním takhle přeskočilo, tak bych jim šla osobně rozbít zobáky, protože mi nám tím neskutečně narušili průběh naší cesty k miminku, která už takhle není lehká. A věřím, že takových párů a dalších věcí by se rozhodně našlo víc.

Není to tak dávno, co jsem na podobnou věc, tedy na to, že byste byli na určitý časový úsek zcela odloučeni od svých partnerů a druhého pohlaví vůbec, ptala na instagramu a když jste projevili poměrně velký nadšený, při hlubších debatách pak vyšlo najevo, že právě z dlouhodobýho hlediska je takový experiment zkrátka neudržitelný. Takže velké díky nejen autorovi, že se takovému tématu a veškerým jeho dopadům ve své knížce pověnoval, tak i vám, že máte rozum a do podobných věcí byste se nepouštěli. V „Prorokovi“ je tohle všechno hrozně hezky vidět, jak ty dobré začátky, tak i ty negativní důsledky a dopady, které takováhle bláznivina může na lidi mít. A to nejen psychický, ale taky sexuální, řekla bych, protože…no, pokud člověk nemá v tomhle směru nějaký poruchy, tak půl roku bez ženský chlap asi úplně nevydrží. A ženská taky ne, co tak můžu soudit. Pokud si vůbec můžu dovolit něco takového ze své pozice tvrdit.

Asi se tak nějak shodneme na to, že podobné výstřelky těch mocných, kteří se cítí být tak nějak na výši nejsou vždycky úplně nejlepšími. Asi, dost pravděpodobně, přinesou nějaké výsledky a finální rozhodnutí, ale zrovna v tomhle případě spíš ty negativní, než vyloženě pozitivní. I když práce mužů se asi opravdu zefektivní, protože co jinýho má chlap dělat, když mu odepřete přístup k ženám a omezíte vstup do hospody. To bude makat jak šroub, i kdyby se mu nechtělo. Možná o tom, to celé je…těžko říct, já radním a politikům do hlavy nevidím, a jak už jsem řekla, jsem ráda. J Protože jestli nosí v hlavě takovýhle podobný nápady všichni, tak to přeju lidstvu hodně štěstí v dalším vývoji a posunu.

A závěrem malé ponouknutí pro vás, dejte mi vědět, jak tohle půlroční odloučení a izolaci vnímáte vy? Byli byste pro? Proti? Vidíte v tom nějaká pozitiva nebo další negativa, která jsem tu nezmínila? Zkusme se o tom nějak víc veřejně pobavit, když máme ty možnosti. A kdo nemá chuť psát sem nebo se chce víc rozepsat, napište mi třeba na e-mail a když mi to dovolíte, zkusím z vašich zpráv vytvořit nějakou sumarizaci. Protože tohle mi pořád přijde jako skvělý téma k diskusi. Vám ne?