Lidi mají hlavu plnou hloupých nápadů a nebojí se je realizovat

Už spoustu let tvrdím, že lidi sou magoři. Ne vždycky, ale většinou. Ne všichni, ale většina. V práci se o tomhle svým výroku ujišťuju prakticky denně. A kdo by to byl řek, nevyhýbá se tohle skoropravidlo ani literatuře a jejím příběhům. Důkazem toho je třeba poslední román, který se mi dostal do rukou a protože mi ten příběh a ten nápad nedá spát, hodilo by se o něm něco napsat, řekla bych. Protože ne každý člověk na světě v, že jsou lidi občas tak trochu magoři. Otázka samozřejmě je, jestli o tomhle efektu chce vůbec někdo číst, ale za sebe musím říct, že právě román Prorok a Lady Kosice je jedním z těch, které by vám letos, a že těch dnů do konce roku už moc nezbývá, neměl ujít.

Ondřej Kunovský tímhle svým románem nastavil docela brutálním a radikálním způsobem zrcadlo lidstvu a jeho veškerým nešvarům. Dohnal celou nastalou situaci do extrémů a zdviženým prstem všem pohrozil, že když se budou chovat jako magoři, kteří si nejsou vědomi důsledků svého jednání, může to pro všechny dopadnout nejen ostudně, – v tom lepším případě – ale dost možná i poměrně katastrofálně – v tom horším případě. Tím hůř, když úplně pitomý nápad, který se sice může jevit fantasticky, ale ve skutečnosti je to kravina nejvyššího kalibru, začnou realizovat členové správní rady jednoho města, politicky činné osoby, vědátoři, psychologové, sociologové a další –ologové. A o co, že jde? O podivný a na hlavu postavený společenský experiment, který má za úkol lidstvo a jeho konání pozvednout na vyšší úroveň.

V tomhle příběhu jde ve zkratce o to, že se právě členové městské rady nechají inspirovat migrací ptáků – konkrétně kosů, respektive kosích samiček – do teplých krajin a rozhodnout se stejný princip aplikovat na lidech z jistého nejmenovaného města. Mají strategii, plán, prostředky – protože, světe div se, se na tomhle tom nesmyslu chtějí podílet i nejrůznější organizace, výzkumníci, psychologická a sociologická střediska a podobná centra, takže peněz je dost – a především odhodlání dotáhnout všechno do zdárného konce a ukázat všem ostatním, že chlap vydrží půl roku bez ženských – a to nejen sexuálně, ale především organizačně, kdy svůj čas nebude věnovat jí, ale svojí práci, koníčkům a zvelebování svého města a obydlí. Blbost co? I když na druhou stranu…

Je fakt, že když jsem na tenhle námět prvně narazila, následně ho začala číst a pak se o něm bavila s kolegyněma v práci, nepřišlo mi to vlastně až zas tak blbý. Jasně, nějaký nevýhody a mouchy by to asi mělo, ale co kdyby se nad nimi někdo fakt hluboce zamyslel a vychytal je? Jasně, můžu být fakt hodně ovlivněna počasím, – nesnáším sníh nad kotníky, závěje, zimu, mráz, teplý oblečení a tak…zima je prostě hezká tak akorát z okna – ale vlastně mi nepřijde tak úplně špatné odjet na nějakou dobu hezky do tepla, odpočinout si, zrelaxoat…ono, co si budeme, stejně tak, jako štveme mi chlapy, štvou oni nás úplně stejně, možná často ještě víc. Nicméně inteligentně smýšlejícímu člověku musí dojít, že tohle nemá šanci z dlouhodobého hlediska prakticky fungovat a to z mnoha důvodů, které tu vypisovat nebudu, protože by se tenhle text stal jen nekonečným seznamem věcí, který by celou tuhle věc pohřbily ještě v zárodku. A kvůli tomu tady dneska nejsme.

Pořád ještě jsem vás nepřesvědčila o tom, že si tenhle psychologický román chcete/potřebujete přečíst? Tak jinak a lépe. Kromě fakt skvělého příběhu, který je vytěžen na maximum a naprosto bezezbytku totiž tahle knížka přináší velmi jedinečný čtenářský zážitek – a to jak z jazykového hlediska, tak i z hlediska propracovanosti jednotlivých postav, scén a jednotlivých pasáží. Jo, některé z nich můžou na jisté čtenáře působit moc popisně, vycpávkově a tak nějak omáčkově, ale ve skutečnosti jsou tím správným a podstatným kořením, které dodává celému příběhu tu správnou chuť. Bez ní by to byl jen další tuctový příběh bez chuti. I ta sebelepší omáčka totiž potřebuje dostatek soli. S příběhy je to stejné na tom se, doufám, shodneme.

Tohle prostě není román pro každého a takový ten běžný mainstreamový čtenář si tady na své úplně nepřijde. Je nad ním třeba přemýšlet, nechat se jím prostoupit, hledat smysl a pointy mezi řádky a tak trošku přistoupit na pravidla hry, hry, kterou s námi hraje nejen autor, ale taky všichni ti, co se na tomhle bizarním experimentu podíleli. Bez nich by totiž tenhle příběh nikdy nespatřil světlo světa. Jooo a abych nezapomněla. Ani tady nechybí moc příjemný románek, pravda trošku podivný, ale přesto velmi sympatický, který je jen příjemnou třešničkou na dortu všech dramatických scén, komplikací spojených s odloučení mužů a žen a celkové absurdity, kterou je Prorok a Lady Kosice doslova nacucaný.

Hele lidi, tohle prostě fakt stojí za přečtení. Z mnoha důvodů, které jsem tu popsala, i z těch, na které si budete muset během čtení přijít sami. A jestli vám tyhle odstavce nestačily, tak mrkněte na rozhovor s autorem, třeba vás přesvědčí sám. J