1. Jedna věc mi ve vašem životopisu vrtá hlavou. Jak se člověk, který vystuduje zubní lékařství, což musí být mimochodem velmi náročné studium, řek bych, dostane k překládání knih?
Na VŠ jsem se hlásil v roce 1985, a přestože jsem už tenkrát uvažoval o humanitním zaměření –zajímala mě literatura, ale ještě spíš historie –,jsem si nakonec vybral školu, která by byla co nejméně zahleněná všudypřítomným bolševickým marasmem (slušně řečeno). Přihlásil jsem se tedy na medicínu (tam to kromě několika předmětů po této stránce docela šlo, fyziologii jsme se dokonce učili z přeložené americké učebnice). V rodině jsme neměli kované soudruhy, a tak mě vzali jenom na „zuby“, protože na tenhle obor se tenkrát skoro nikdo dobrovolně nehlásil. Pak přišla revoluce a já si řekl, že nejvýhodnější bude pokračovat v tom, čemu jsem už obětoval poměrně hodně úsilí, ačkolito nikdy nebyla srdeční volba. Nakonec mě život po mnoha letech přece jenzavál zpátky ke kořenům.
2. Jako překladatel jste primárně a spojován s nakladatelstvím Host. Jak jste dostal k překládání knížek, které vydávají?
Tak trochu z protekce. Mám kamaráda z gymplu, oba máme tři děti, a když byly malé, jednou za rok jsme s nimi pořádali takovou pánskou jízdu. Takže jsme byli jako jedna rodina. Jedna z jeho dcer po letech pracovala nějakou dobu v Hostu (já jsem už překládal), a tak tam za mě lobovala tak usilovně (aniž bych ji k tomu popouzel!), až mi svěřili první překlad. Takže Lucko, jestli to náhodou budeš číst, ještě jednou díky!
3. Pár knížek jsem ve vašich překladech četla. Často jde o velká společenská témata, která jsou spojována primárně se ženami. Jak takové příběhy vnímáte jako muž a jak se vám překládají?
Možná to bude znít divně, ale nevnímám je nijak. Překládám i africké autory, hodně je čtua problémy a neštěstí, které lidé prožívají tam, jsou nesrovnatelné s naším světem – tím pochopitelně nechci snižovat utrpení popisovaná ve Vámi zmíněných knížkách, ale když člověk čte a překládá o dětských vojácích, o milionových obětech hladomorů a válek vedených kvůli levné těžbě surovin pro notebook, na kterém zrovna píše, nutně se stává trochu otrlejším.
Při překládání se člověk ani nemá dojímat, musí zůstat nad věcí, soustředit se na text. A čiší-li z něj emoce, postarat se o to, aby čišely i z překladu, ovšem adekvátně, jinak řečeno, nesmí se nechat textem unést. Překladatel není interpret jako třeba hudebníci nebo herci, nesmí být – ani v dobrém slova smyslu –histrión.
Proto také muži mohou dobře překládat ženské autorky, stejně jako ženy překládají skvěle mužské autory.
4. Osobně mám trošku pocit, že jsou překladatelé ve vnímání čtenářů jaksi v pozadí. V recenzích i na sociálních sítích se chválí styl psaní autora, jazyk, jakým vypráví své příběhy, propracování děje, ale na překladatele, který odvádí na knize hromadu práce, se zapomíná. Jak to vnímáte vy sám?
Vidím to ve dvou rovinách. Ta první je všeobecné zviditelnění překladatelů, na čemž už nějakou dobu hodně pracuje třeba Obec překladatelů. Prakticky to kromě organizace různých besed se čtenáři představuje i poukazování na to, aby nakladatelé, prodejci, ale i média ve svých materiálech uváděli jméno překladatele, jak jim to mimochodem ukládá autorský zákon. V posledních letech například čím dál víc nakladatelů uvádí jméno překladatele na obálce knihy.Z tohoto pohledu se situace zlepšuje.
No a pak jsou tu více či méně odborné recenze a kritiky. Zde je potíž v tom, že kvalifikovaně ohodnotit překlad lze jedině po porovnání s originálem. To obnáší dobrou až výbornou znalost výchozího jazyka a k tomu spoustu času apráce, takže skutečné kritice překladu se u nás nikdo soustavně nevěnuje. Nejrůznější pochvaly recenzentů (skvěle… kongeniálně přeložil/a…) na základě dojmu z četby českého vydání jistě potěší, ale je nutné brát je s rezervou.
5. Věnujete se překladům z francouzštiny, což je, aspoň z mého pohledu, země skvělé literatury, silných příběhů a velmi nadaných autorů. Ať už těch současných nebo minulých. Je nějaký francouzský autor, jehož kniha je vaší oblíbenou, ale zatím se nedočkala překladu? Zkrátka…je nějaká kniha, kterou byste si přál přeložit a třeba nabídnout nějakému nakladatelství?
Zrovna z hlediska „silných příběhů“ mi přijde současná francouzská tvorba poněkud vyšeptalá a recyklující. Ale jistě to neplatí obecně, tamní produkce je pro nás nepředstavitelná, každoročně tam v průměru vycházíkolem tisícovky nových beletristických titulů.
Hodně čtu autory původem z Afriky, pár jsem jich i přeložil, a u nich silné příběhy stále nacházím. Nevím proč, ale na našem knižním trhu nemají moc šanci. Mám tedy v zásobě hodně knížek, které bych rád přeložil, a kdybych měl jmenovat jednu, tak asi Un océan, deux mers, trois continents (Přes oceán, dvě moře a tři světadíly) od Wilfrieda N’Sondého. Je to strhující čtení o černošském knězi z čerstvě pokřesťanštěné Afriky, který měl působit jako první africký vyslanec u papeže. Po strastiplném putování (počátkem sedmnáctého století) na otrokářské lodi přes Brazílii, únosu piráty, několikaměsíčním věznění Svatou inkvizicí v Toledu a dalších útrapách se nakonec dostal do Říma, kde měl z pověření konžského panovníka přimět papeže, aby svým ovečkám zakázal chytat své africké bližní a prodávat je do otroctví (neboť to mimo jiné odporuje tomu, co se píše v Bibli). Papež ho mile a shovívavě přijal (po několikatýdenním čekání asi na deset minut), ale pochopitelně v tomto směru nehnul prstem, neboť na výnosném byznysu, který stál u zrodu dnešní západoevropské prosperity, hojně profitovala i církev. Mladý vyslanec v důsledku vyčerpání a deziluze krátce poté zemřel. Bylo mu asi devatenáct (už si přesně nepamatuji) a na bazilice Santa Maria Maggiore, kousek od nádraží Termini v Římě, kde je pochovaný,prý dodnes visí zašlá deska.
Komentáře
Okomentovat