Z temnoty uvnitř nás, nás žádný princ nevysvobodí

Psychologická literatura, aspoň jak já to vidím, zažívá v posledních několika letech poměrně silný boom. Lidé se obecně přestávají bát mluvit o svých problémech, otvírat bolestná témata, která doposud zůstávala pod pokličkou, otevřeně se mluví o návštěvách terapeutů, psychologů a psychiatrů. Vlastně jako lidstvo zažíváme takovou menší revoluci. A je to dobře, protože věci jako závislost na čemkoli, psychické problémy, sexuální násilí a další temné věci, které se člověku občas v životě přihodí, by neměly zůstávat za zavřenými dveřmi bytů, odplavovány v nočních slzách prolitých do polštářů nebo kočičích kožíšků a pod vrstvou make-upu, který zakryje modřiny. A je tedy jedině dobře, že se všechny tyhle věci dostávají i do literatury.

I Kateřina Bizubová se, řekněme, chopila příležitosti a vložila všechny bolesti moderního lidstva do jedné, velmi silné a v mnoha směrech drsné a dramatické novely. V ní odhaluje osudy osmi lidí, kteří v jednotlivých příbězích, jež se navzájem propojují a provazují se všemi jejich démony, bolestmi, špatnými rozhodnutími, která vedla ke katastrofám. Nechává je veřejně lynčovat před našima očima a zároveň nás staví do rolí katů a soudců, kteří sami rozhodnout, zda si hrdinové její novely zaslouží politovat a ukonejšit nebo si k nám přišli pro odsouzení.

Celá knížka, byť tenoučká, je, jak už bylo řečeno, velmi silným a emotivním vyprávěním, které si nebere s ničím a nikým servítky a odhaluje vše bez pozlátka, bez příkras a…a bez skrupulí. Jasně, v mnoha směrech nás autorka, jakožto čtenáře, může šokovat, rozesmutnit, otevřít nějaké naše staré rány a bolesti, ale zároveň nám v každém příběhu přináší motivaci k tomu zlepšit naši vlastní situaci, odhodlání k tomu, abychom se postavili svým vlastním démonům a i špetku naděje. Všechno se dá totiž vyřešit a i omluva a pokání mají často velkou moc.

Co je na celém příběhu opravdu skvělé je fakt, že jsou jeho hrdinové vlastně úplně obyčejní. Můžete to být klidě vy nebo já, někdo z vaší rodiny, přátel, kolegů v práci. Nenajdete tu žádné superhrdiny, podivné zásahy z hůry a náhody, které mohou člověka dovést ke šťastnému konci. Vše je jen a pouze na protagonistech tohohle příběhu. Jen oni sami, stejně jako my, mají svůj život a budoucnost jen a pouze ve svých rukou. Jasně, mohou se opřít o své přátele, domácího mazlíčka nebo někoho blízkého, mohou požádat o radu, vypovídat se, pokusit se pomocí dialogu a intervence najít nějaké řešení, ale finální rozhodnutí je jen a pouze na nich. Takové příběhy mám opravdu ráda. Jsou totiž nesmírně pravdivé, realistické, věřím jim od první do poslední věty.

On život totiž tak úplně nefunguje na náhodách. Na žádnou z nás nečeká bohatý princ na bílém koni, který se objeví z ničeho nic, postaví nás na nohy, ošetří rozbitá kolena, osuší slzy a nasadí zásnubní prstýnek. A ani na kluky nečeká kráska s dokonalým pozadím/poprsím, laníma nohama a svůdným pohledem, kterou jim budou všichni ostatní závidět. O svoje štěstí se musíme porvat, čelit nástrahám, poučit se z chyb…a i ty odřeniny i často musíme septonexem vyčistit sami. Nemám ráda příběhy, které se nám snaží předestřít světlou a růžovou budoucnost pro všechny bez rozdílu, které si hrají na dokonalý svět bez kazů a bolesti, které…které nám věší bulíky na nos. Kateřina Bizubová se tohohle vyvarovala a za to jí patří velké díky. Nic nepřikrášluje, nic nebalí do růžového papíru se třpytkami, nehraje si na dokonalost a bezchybnost člověka. Je realistou v pravém slova smyslu a přesně takovým je i její příběh.