1. Když jsem prvně sdílela informaci o tom, že k vaší knížce právě běží kampaň na Pointě, psala jsem tam, že mi celý příběh v něčem připomíná původní film „Hráči se smrtí“. Je to jen můj dojem nebo vám byl třeba trochu inspirací?
O filmu jsem nikdy předtím neslyšela. :) Ale to, že jste k němu moji knihu přirovnala, ve mně vzbudilo takovou zvědavost, že jsem si ho hned musela pustit. Byla jsem nadšená. Atmosféra toho snímku jednoznačně splynula s mým vnitřním naladěním – svou zaměřeností na estetiku prostředí a dramatičnost jednotlivých scén, na komplikované a hříchem zatížené postavy, i různorodost jejich katarzí... Je zajímavé, jak jsou někdy věci propojené: Prozradím na sebe, že jsem se v klinické smrti narodila, a i když z toho pochopitelně nemám žádné zážitky „z druhé strany“ (jako dospělé postavy v Hráčích se smrtí), myslím, že to můj vnitřní život ovlivnilo. Jsem moc ráda, že existuje umění a jeho potenciál navázat spojení mimo rozum a vědomí. „Hráči se smrtí“ mi jsou blízcí a kdybych je znala v době psaní Bašt, nejspíš by pro mě bylo těžké odolat vlivu scény s ochrnutým pejskem plazícím se v zapadlé uličce mezi blikajícími neony a ďábelskými graffiti.
2. Proč jste se rozhodla pro vydání svého příběhu právě na Pointě? Přeci jen je to poměrně nejistý projekt.
Bašty temnoty jsou první z mých spisovatelských počinů, které jsem se rozhodla vydat. Hrstka lidí z okolí, kterým jsem rukopis dala přečíst, ho ocenilo, nakladatelství ho však nepřijala. Možná proto, že je to prvotina a navíc docela svérázná. Vlastně nikdo neví, co od toho čekat. Ale jak už jsem naznačila, mám ráda náhodná spojení a šance které osud nabízí: Při jedné příležitosti mi Pointu doporučila známá, které se podařilo skrz crowdfunding knihu vydat a já si řekla, proč to nezkusit. Jsem za ten tip opravdu vděčná. Lidé se na knihu těší, nedívají se na ni z pozice nakladatelského kalkulu, ale čistě z osobního hlediska (aspoň mi to tak připadá). A v tom je moje šance, byť je to, jak říkáte, nejistý projekt a dává to zabrat. Jedna z nesporných výhod je možnost sestavit si svůj tým spolupracovníků a celkově se na tom podílet, stále něco tvořit a vymýšlet, to já potřebuju.
3. Anotace k celé knížce je velmi…řekněme tajemná. Velmi lákavá, přesto v jistém směru tajemná. Jak celý ten příběh a jeho hrdiny vnímáte vy sama?
To je pro mě překvapivé zjištění! Ale když se nad tím zamyslím, určitě na tom něco bude. Patřím mezi ten typ lidí, které spolehlivě rozčílí, když si chtějí přečíst upoutávku na knihu/film/cokoli a místo toho dostanou celou zápletku od A do Z. Možná i proto jsem napsala knihu, u které by to nefungovalo. Bašty je potřeba konzumovat sousto po soustu a objevovat jednu vrstvu za druhou. Pro mě jako autora je těžké posoudit, co bude pro lidi tajemné nebo nečekané, protože pro mě je to od začátku (nebo přinejmenším od jisté doby) viditelné na mém imaginativním plátně. Ale věřím, že nevědět dopředu, o čem kniha je, znamená pro čtenáře větší zážitek a přínos. Hrdiny ve své knize mám ráda, jako kdyby to byli moji přátelé... Vím, že nejsou dokonalí, ale fandím jim, aby se vypořádali, s čím mají... Sama jsem se skrz ně s lecčíms poprala. Někteří z těch osmi hrdinů mají trošku méně prostoru a jsou takovými doplňujícími kamínky v mozaice příběhů, ale všichni tomu z mého pohledu dávají určitou kompaktnost a pestrost – nevím, jak to lépe vysvětlit. Ráda se k nim a ke knize vracím.
4. Bašty temnoty jsou nejen velmi psychologickou knihou, ale taky knihou mystickou s mnoha hororovými prvky. Je velkou sondou do lidské duše a psychiky a pracuje s velkými tématy, jako jsou traumata, staré křivdy a neporozumění, dovolím si říci, že se v ní objevuje i jistý druh zločinu. To všechno chtělo, z mého pohledu, velkou spoustu různých rešerší, probádaní psychologických odvětví a dalších věcí. Jak ve vašem případě tohle probíhalo? Muselo to zabrat i hodně času, řekla bych.
Kniha mi obecně zabrala hodně času. Přestože má jen něco přes 150 normostran, psala jsem ji skoro čtyři roky. Kromě toho, že jsem měla zaměstnání na plný úvazek je to asi i tím, že kratší rozsah vynahrazuji hutným obsahem jednotlivých scén a obrazů a trvá dlouho, než to dozraje tam, kam má (věřím, že ani teď nejsem stoprocentně na konci). Mnoho věcí v Baštách jsem napsala intuitivně. Například mi stačilo znát určité aspekty závislosti, bolesti či traumatu, abych tím popsala závislost, bolest a trauma někoho jiného. Ale pochopitelně jsem dělala i rešerše a rozšiřovala si obzory. Třeba jsem se rochnila ve spisech od Junga nebo v jiném psychologickém materiálu, většinou v umělecké formě (signifikantní je The Wall od Pink Floyd). Hlavní ale bylo, že vždy, když jsem se příliš vzdalovala od toho, co je blízké mojí zkušenosti, musela jsem od toho jít pryč – to neznamená, že kniha obsahuje výlučně autobiografické prvky, to rozhodně ne. Ale jak se mi příběh vyvíjel pod prsty, občas jsem s ním najednou zamířila někam, kde už jsem nevěděla dost. V té době jsem pracovala v sociálních službách, takže jsem byla poměrně dobře obeznámena, jak se určití lidé ocitnou na dně – ale přece jen jsem si netroufala psát o tom, co se jim děje v hlavě. Nechtěla jsem koneckonců ani psát tolik o tom bytí na dně ve smyslu toho nejhoršího, co se může stát, jako o balancování na hraně, ktéré mnozí provádíme i za zcela „normálních“ okolností. Kdyby můj příběh byl o válce (což není, myslím to teď jako analogii), tak ve své knize nepíšu o hrůzách v zákopech, ale spíše o tom, odkud se válka vzala a vplížila mezi obyčejné lidi a jak se zákopy podepsaly na jejich životech potom.
5. Na konec mě napadá jedna otázka, nebo možná zamyšlení. Všechno to, o čem jsme tu mluvily, ve mně vyvolává vlastně velký respekt a jakousi pokoru k životu, k lidem, k věcem, do kterých by se člověk neměl pouštět ani v případě, že má pocit, že je to dobrý nápad – takové to pokoušení smrti, kolik s námi bude mít trpělivosti. Jak všechno to, o čem v knize píšete, vlastníváte vy sama? Přeci jen i váš příběh je takovým pootevřením dveří k „zapovězeným věcem.“
Máte pravdu, kniha je velmi intimní, dramatická v nejtěžších chvílích a postrádá odstup. Je jasné, že jsem do ní vložila hodně ze sebe, aniž by to bylo výslovně o mně. Zaujala mě vaše zmínka o „pokoušení smrti“, čímž se znovu vracíme k „Hráčům se smrtí“ - vlastně jsem doteď neměla pocit, že by tam toto téma bylo nějak zvlášť přítomno (ani jsem ho neuvedla při shrnutí témat v popisu knihy), ale když se to tak vezme, tak ano: vše v Baštách je částečně o otázkách konečnosti. Pro mě jediným způsobem, jak čelit strachu z (další?) smrti, je prokousat se temnotou, smutkem, úzkostí a dospět k tomu, že mám ráda sebe i všechny ostatní, že prosím o odpuštění ty, které jsem zranila, že ve finále vidím v lidech i ve světě mnoho krásného a přijatelného, navzdory tomu, kolik temnoty a nepříjemnosti jsem vložila do svého díla a že si tím musíme projít. Co se týče mně, tak se nacházím na takových žebřinách, natažená přes několik dějových linií, někde víc, někde míň. Je pár věcí, které jsem tam nedokázala dát ze svého života vůbec, ale leccos ano. A k tomu ještě jsem tam vložila příběhy, co se s tím mým spíš míjí, ovšem znala jsem je od někoho jiného a přišly mi velmi inspirativní. Vše mělo zapadnout do příběhu o tom, jak se obrňujeme ve svých vnitřních pevnostech a že je to v pořádku, pokud dokážeme najít cestu dál, něco se naučit, nebo – jak říkáte – přestat se pouštět do věcí, které nejsou dobrý nápad.
Komentáře
Okomentovat