Jídlo by mělo být kámoš aneb jídlo jako problém

Poměrně pravidelně vám tu každou středu sdílím nějaký recept na jídlo, co jsem zrovna vařila, případně typ na podnik, kam se ráda chodím najít. Nicméně tu vlastně nikdy nepadl a vlastně by padnout měl, můj osobní vztah k jídlu, stravování, k mýmu tělu a tak nějak ke všemu, co s tímhle vším souvisí. Ono se totiž může zdát, že jsem vyrovnaná a sebevědomá ženská, která s tímhle problém nemá, což je v podstatě pravda, ale rozhodně to tak nebylo vždycky. Navíc se mi v poslední době do rukou dostaly dvě knížky, který s jídlem, PPP a lidmi souvisí a tahle témata dost různorodě zpracovávají, což ve mě tak nějak otevřelo strarý vzpomínky na to, jak to se mnou v týhle oblasti před lety bylo. Takže sem si řekla, že využiju prostoru, který mi tenhle blog dává využiju a zas vám o sobě něco napíšu. Třeba se v tom někdo najde a najde řešení, smíření...sebepřijetí.

Já sem byla vždycky docela hubený, možná i vychrtlý dítě, což docela podtrhovala moje hrudní kost, kterou mám vpáčenou dovnitř do hrudníku a v důsledku toho mám jinak narostlý žebra. Hubená, samá ruka, samá noha, člověk nikdy moc nečekal, že by ze mě vyrostla koukatelná ženská. :) No a pak přišla "kámoška" puberta a s ní i menstruace. Tím pádem období, kdy to s holkou hormonálně mlátí víc, než dost, což se docela rapidně projevilo právě na mojí váze a tím pádem i těle. A samozřejmě za to mohlo jídlo, což nelze nikterat popřít. Začala sem docela prasit, hlavně pár dní před menstruací a nemálo i během ní a tak nějak se to prohloubilo a já vesele prasečila i normálně. Čokoláda vedle slaniny, silný vrstvy margarínu, volský voka, makový loupáky s poctivou vrstvou jamu a tak.

Takže sem vesele přibírala, protože u knížek a čtení toho člověk moc nenasportuje. Navíc se mi nechtělo, nikdy sem si na velkej pohyb nepotrpěla, kvůli srdeční vadě měla i uschopnění z tělocviku a tím pádem mi slušně narostlo bříško, zadek a taky sem v tomhle období měla asi ty největší prsa za celej svůj život. Dohromady mi to moc nevadilo a tak nějak sem si žila to svoje a byla spokojená. Neprasila sem úplně věčně, pak se to docela srovnalo, ale ty nabraný kila prostě byla znát a samozřejmě nezmizí sama od sebe, že jo.

Ve finále mi nejvíc pomohlo to, když sem začala bydlet sama a nějak nebyly ani finance na nějaký hodokvasy. Zvlášť v okamžiku, kdy sem si pořídila Vincenta a bylo třeba nakrmit jeho a sobě trošku odepřít. Ve finále sem nejvíc jedla ráno, protože snídat potřebuju kvůli srovnání hladiny cukru a minerálů - když se ráno nenajim, tak se mi začne motat hlava, začne mi být špatně od žaludku, klepou se mi ruce a tak. Takže ideálně sladký snídaně a hrnek mlíka, do práce si něco namazat - případně sem jedla v práci, když jsem pracovala na hotelu v kuchyni, takže nějakou polívku nebo hotovku, když byl čas - a večer sem chodila tak unavená, že sem se jen něčím odbyla. Co je taky pravda, tak právě práce na hotelu mi přinesla do života docela dost pohybu a fyzický aktivity, což taky pomohlo. A nebudem si lhát i tahle změna se výrazně promítla do mojí psychický pohody, většího sebevědomí, spokojenosti a tak nějak zdravý sebelásky, která mi do života a do mých rozhodnutí přinesla mnohem větší jistotu a stala se mi takovou pevnější půdou, po které se kráčí tak nějak líp, než když se vám boří a drolí pod nohama.

No a když sem za dalších pár let začala nakupovat farmářsky, zdravějc a ekologičtějc ve Výběru, udělalo se mýmu tělu fakt dobře. S prací v knihkupectví navíc poměrně zásadně vzrostla ta fyzická námaha a aktivita, vlastně i trochu stres s touhle prací spojenej a co si budem, tak i s věkem se člověku jistý věci ustálej, ženský se hormonálně proměněj, tělo začne v rámci změny režimu fungovat, pracovat a tím i spalovat jinak. Aktuálně mám o nějakých 20 kilo míň, než sem měla třeba před deseti lety, cejtím se skvěle, začala sem se hýbat - aktuálně chodím denně do práce pěšky a díky chytrejm hodinkám vím, že běžně nachodím po krámku nějakých 10-12 kilometrů, když někde fotím a běhám celý den, tak samozřejmě i víc - a hlavně...zjistila, co mýmu dělá dobře a přestala jíst ptákoviny, který sou plný zbytečnejch tuků, cukrů - kromě ranního koláče ke kafi nebo sušenky odpoledne si sladký úplně nedávám a třeba kafe nebo čaj nesladím vůbec, a když už sladím, tak používám med a cukr se u nás doma dohromady nevyskytuje - a třeba ve fastfoodu mě taky neuvidíte. Mám nějaký stravovací návyky, hodnoty v rámci kvality jídla i jeho přípravy - což v těch mých receptech můžete vnímat - a tak nějak se snažím poslouchat víc svoje tělo a ne tolik úplně hlavu, která je z velký většiny plná prachu a chuchvalců prachu.

Nicméně nic se nemá přehánět a hnát věci do extrémů, takže i na to "hlídání se" v jídle bych byla hrozně moc opatrná, protože to zas může vést k problémům úplně jinýho charakteru. U tohohle článku jste mohli vidět fotky dvou knížek, o kterých jsem mluvila na začátku. Na Náruživost si tu můžete přečíst i recenzi a pokud vše vyjde, tak letos uspořádáme s její autorkou i stream, kde se na jídlo, vztah k tělu a psychické problémy, které s tím vším souvisí, podíváme víc a nějak se ponoříme víc do hloubky. O té druhé, která je víc odborná, podložená a zaměřená na různé rady a případně i postupy, budu ještě mluvit, protože mi to přijde důležité. V každém případě můžu doporučit obě dvě, protože každá z nich má potenciál pomoct, ukázat nějaký správný směr, poukázat na problémy a především hledají ideální řešení a východisko.

Tak to jen závěrem a určitě budu moc ráda, když dáte vědět, jak to máte s jídlem vy, jestli se pro vás někdy stalo problémem nebo nepřítelem nebo jestli ste sami se sebou i s jídlem kámoši a co byste v tomhle směru třeba poradili nebo doporučili ostatním. I to mi totiž přijde důležité, tak se určitě nebojte využít prostoru v komentářích. :)