Otázku toho, jak moc se na nás podepisují traumata a do jaké míry naše rozhodování, chování a hodnoty v dospělosti to, jak a v čem jsme vyrostli jako děti si lidstvo pokládá už věky. A v současnosti dost možná víc, než kdy jindy. O problémech a traumatech se začíná víc mluvit, stávají se ústředními motivy filmů i seriálů a díky bohu, dostávají se i do literatury. A je to jedině dobře, protože tím, že před nimi zabouchneme dveře našich bytů, zavřeme oči abychom je neviděli a zašijeme si ústa, abychom na ně nemuseli přímo reagovat, ze světa nezmizí. Naopak. Pokud ti, kdo ubližují nebudou potrestáni, pokud veřejně nepřiznáme, že se NĚCO děje, dostanou násilníci do rukou všechny trumfy a ti, kteří potřebují pomoc se jí nedočkají, na světě nikdy líp nebude. Protože heslo "pomoz si sám" nemusí vždycky platit.
Jednou z takových knih, která představuje ne zrovna idylické dětství hlavní hrdinky je i Náruživost a i když může být název tohohle titulu možná poněkud zavádějící, erotika, která je s tímhle termínem spojována nejvíce tu hraje tu nejmenší roli. Naopak, dostáváme se do rodiny, kde sice o vášeň není zrovna nouze, ale i ta má mnoho podob a ne vždycky musí přinášet pozitivní zážitky. Otec hlavní protagonisty je sice náruživý až dost, ale jeho lásku k rodině přehlušuje láska k alkoholu, která jde ruku v ruce s agresivitou, vulgárností a vybíjejí si vlastní frustrace na těch, kteří za ni mohou nejméně - na jeho ženě a dětech, což je, minimálně pro mě, jeden z vrcholů naprostého slabošství. Sama s tím mám vlastní zkušenost - a to nejen od chlapa, ale, bohužel i od ženy, což je snad ještě nechutnější. Mimochodem...ahoj mami, doufám, že se ti to jednou vrátí.
Nejhorší je, že takovýhle věci se na nás podepisují pomalu, zlehka, nenápadně. Důsledky se tak nemusí dostavit hned, zvlášť jako děti máme ten skvělý dar věci zapomínat, vytěsňovat a zaplnit díry po bolístkách krásou, veselými okamžiky a zážitky, které stojí za to. Těžko ale to dobře nebo ne. Buď na traumata zapomeneme nadobro nebo vyplují na povrch v okamžiku, kdy to nejmíň čekáme. A takový pád na hubu dost bolí. Však i Linda se sebou má v dospělosti dost práce a starostí a pere se s tím, čeho se na ní dopustili kdysi dávno druzí, v době, kdy si jako malá nedokázala říct o pomoc. To totiž děti často nedovedou. Nebo hůř, často je nikdo neslyší nebo nechce slyšet.
Náruživost je výborná kniha nejen s čtivým příběhem, ale i přesahem, který je jejím největším benefitem. Otvírá totiž nejen témata,o kterých jsem už mluvila, ale i jejich důsledky a dopady, které často vedou k psychickým problémům, depresím, sebepoškozování, nepřijetí se a třeba i poruchám příjmu potravy, což je právě případ i naší Lindy. Ono totiž všechno souvisí se vším, i když se to tak na první dobrou nemusí jevit. I život je třeba vnímat komplexně, dávat věci do souvislostí a vnímat ho jako jeden celek, který je tvořen drobnými okamžiky, lidmi, pocity a, bohužel, i démony a přízraky, kteří nám kazí idylickou představu o tom, jaký by měl být nebo jaký bychom ho chtěli mít.
Co mi přišlo na tomhle příběhu přišlo moc fajn byla jeho celková koncepce. Život Lindy je tu totiž zaznamenáván formou deníku, čímž se všechno stává jaksi osobnějším, otevřenějším, tak nějak upřímnějším a intimnější. Každá holka i jakákoli ženská se tak s hlavní hrdinkou lépe ztotožní, najde si ní kousek sebe a třeba i společně přijdou na to, jak z bezvýchodných situací ven. Což je třeba v případě psychických problémů, které jsou navíc, aspoň v tomhle případě, spojené správě s tou poruchou příjmu potravy fakt dost důležitý. Člověk v trablu potřebuje spřízněnou duši.
Komentáře
Okomentovat