I přes rozdíly být stále člověkem

V neděli jsem vám na Spotify a dalších podcastových aplikacích vydala další epizodu Skleněných slov, který byly tentokrát věnovaný skvělý besedě s Martinem Pitoňákem, která proběhla nedávno u nás v Jednotě. No a je celkem ikonický a dovolím si říct, že i karmický, že právě v tuhle dobu běží crowfunding na knížku, která právě se zmíněnou besedou dost zásadně souvisí. Obě se totiž problematice LGBTQ+, společenského vnímání, odsuzování, duševního zdraví i toho, jak ovlivňují "normální" heterosexuální páry. Za mě se teda o nějakým ovlivňování, nedejbože poškozování heterosexuálních párů a rodin, vůbec nemůže být řeč, ale tak spousta lidí to, bohužel, vnímá úplně jinak. Otázka je, jestli se právě s touhle skupinou dá nějak pracovat, jestli má smysl jim situaci od A do Z a zase zpátky vysvětlovat a snažit se vyvolat nějakou rozumnou debatu. S někým možná jo, s někým zase ne. No a právě knížka Jiný, o které bych vám dneska chtěla napsat by takový zájem a debatu mohla velice dobře vyvolat a ukázat queer lidi zase trošku s jiného úhlu pohledu.

Co vnímám jako obrovský benefit tohohle románu je skupina čtenářů, pro kterou je určena. Většina podobné literatury, které totiž v současné době vychází je zaměřená na teen čtenáře, případně mladý dospělí a řeší hlavně první pubertální lásku, coming out, přijetí na školách atd. Kniha Jiný je v tomhle směru opravdu jiná, protože se věnuje transgender problematice a to z pohledu dospělého muže, který má v podstatě fungující manželství, harmonickej vztah, společensky vlastně docela dobrý postavení. Až na to, že si celý život přál být ženou a v okamžiku, kdy ho potkáváme, mu tak nějak přeteče pomyslný pohár trpělivosti a snesitelnosti, kterou ještě ve svém životě dokáže unést. Jenže...vedle něj stojí manželka, jeho kamarádi, rodina, kolegové v práci. Což mu celou situaci rozhodně nijak neusnadňuje byť se u mnohých z nich setkává s pochopením, nabídnutou pomocnou rukou a souzněním. I tak ta situace ale není jednoduchá. Pro nikoho z nich, to je nám všem snad jasný.

Ono totiž nejde jen o to, říct takovou věc nahlas. To je jen první krok v celém procesu tranzice. Pak samozřejmě následuje dlouhé vysvětlování, pláč, trošku hádek, dlouhý diskuse o tom, co bude dál - což je logický, protože když máte mít doma najednou místo manžela manželku, místo bráchy sestru, místo kolegy kolegyni, tak to asi není úplně jednoduchá situace na zpracování a každý potřebuje čas a prostor, aby se s ní vypořádal a nějak to celé vstřebal. A do toho nastupují psychologové, psychiatři, hormonální léčba...časem možná i příprava na operace. A vlastně dost možná může přijít na přetřes i otázka rozvodu, pokud chce mít vaše doma skutečně muže a soužití se ženou pro ni není to pravé ořechové. Jako jooo, je toho dost, co se v takovou chvíli chtě nechtě musí vyřešit a jak už jsem psala, není to snadná cesta pro nikoho ze zúčastněných.

Jiří Ventluka, se kterým tu mimochodem najdete i rozhovor, otevřel v tomhle svém románu jedno velké a pořád hrozně moc tabu téma, které se, dost možná, může týkat i někoho, kdo tenhle můj článek zrovna čte. A nemusí to být nutně váš manžel/manželka, ale kdokoli z rodiny nebo blízkých přátel. V tu chvíli je pochopení a tolerance na prvním místě, jde o obrovskou zkoušku vztahů a taky se, řekla bych, hodně ukáže, jakými lidmi se člověk celý život obklopoval. Protože není nic horšího, než odsouzení od těch, kteří jsou vám nejblíž. Navíc jde o skvěle vykreslený, realistický příběh, který se krásně čte, občas člověka rozčílí, občas dojme a v každém případě ho donutí, velmi nenásilně ovšem, přemýšlet nad vlastní tolerancí k lidem a třeba si i nějak přehodnotit postoje a priority.

Je to vážně výjimečná kniha z velkým přesahem, která si svoje čtenáře nejenže zaslouží, ale taky si je v rámci svého tématu tak nějak aktivně nachází a dovedu si představit, že by byla součástí nějakých terapeutických sezení. Minimálně má velký potenciál spoustě lidem pomoc se se situací "někdo z mé rodiny nebo já jsem jsem trans" vyrovnat, pomoci je zpracovat, najít společnou řeč a především, na to nezapomínejme, naučí nás lidi za jinou sexuální orientaci nebo pohlavní identitu neodsuzovat. Protože to koho milujeme, kým se cítíme být, s kým spíme nebo chodíme, z nás nedělá míň lidi, než z těch, kteří tak nějak splňují společenské normy a požadavky.