Být připraven na všechno a včas podat pomocnou ruku

V posledních měsících se dost zabývám tím, abych byla duševně co nejvíc v pohodě. Protože i když se může zdát, že sem v pohodě s z ničeho si nedělám úplně těžkou hlavu, tak opak je pravdou. A řekla bych, že v tom nejsem sama, protože každý z nás má v životě nějakou starost, smutek, trápení, který mu čas od času zkazí den. No, v mým případě se duševní nepohoda vždycky projevuje i ztrátou chuti k jídlu, což je, myslím, docela častej problém, se kterým se rozhodně nepotýkám sama. Někdo se třeba ze žalu, úzkostí nebo i ze stresu může začít přejídat, někdo nejí vůbec, někdo jí a potom zvrací - mimochodem i tohle se mi stalo a není to nic pěknýho. A protože se mi nedávno dostala du rukou knížka, která se právě duševní pohodou a s ní spojenými problémy s jídlem zabývá, říkala jsem si, že by bylo asi fajn vám o ní něco málo napsat.

Kdo mě sleduje pravidelně tak ví, že jsem se tomuhle tématu už v jednom článku věnovala a rozhodně bych v tom ráda pokračovala i do budoucna a přinesla vám tak nějaký svoje zkušenosti a případně nabídla řešení jak z toho ven - i sem hodně přemýšlela nad tím, že bych se společenským a různým, řekněme, vážnějším tématům, která jsou v knihách často otvírána, věnovat v návaznosti právě na dané knížky nějak víc v novém projektu, který pro vás chystám na příští rok, zatím přemýšlím nad celkovým konceptem a mojí představě o tom, jak by to celé mělo vypadat, takže nic neslibuju, ale nápad by tu byl. Ale to sem teď hrozně odbočila. No nic, nevadí, tak zpátky na stromy.

S nějakým problémem s jídlem sem se za svůj život setkala všeho všudy dvakrát v nějaký vážnější formě. Aspoň, co se mojí osoby týče. Nejdřív to bylo v pubertě a následně i na střední, kdy to pro mě bylo všechno nějak náročný. Emocionálně, protože podivný lásky, hormonálně, protože právě tyhle výkyvy mi dávaly docela zabrat a moje tělo začalo fungovat jinak, než sem byla zvyklá a co si budem, tak i stres z nový školy, novejch lidí nebyl úplně to pravý ořechový. O tom, co jak to vypadalo u nás doba, a že to fakt nebyla harmonie a ráj na zemi, nemluvě. No...takže přejídání, dopřávání si, plácání a s tím spojený přibírání byly věci na denním programu.

Podruhý to bylo v době, kdy mi umřel táta. To byl hodně velkej šok, kterej mě docela vyřadil. V práci sem fungovala spíš na autopilota, nic moc kolem nevnímala, první dny sem vyzvracela všechno, co sem snědla a ve finále tak přestala míň a míň. Zhubla sem hodně, hodně rychle a ne úplně šťasným způsobem a váha už mi zůstala. Ještě nějakou dobu trvalo, než se to všechno ustálilo a hodně mi tenkrát pomohly antidepresiva, mluvení o tom a v neposlední řadě i Martin, kterej mi byl velikou oporou. A taky moji kamarádi, který mě v tom nenechaly utopit. Navíc mi všichni občas vnutili něco k snědku a pomalu se tak všechno vrátilo do normálu.

A čím víc si tuhle velkou pomoc uvědomuju, tím víc je mi jasný, že to takhle nemá každej. Ne každej si umí o pomoc říct, přijmout ji a v neposlední řadě si vůbec uvědomit, že ji skutečně potřebuje. No a a právě pro tyhle lidi, jejich kamarády, partnery a rodiny je tu knížka, o který bych dneska chtěla trošku mluvit. Zpracovává totiž všechny známé poruchy příjmu potravy, jejich důsledky a dopady, nabízí možnosti pomoci, přináší i vlastní zkušenosti a v neposlední řadě přichází i...s návody nebo jak to lépe nazvat, jak si udělat z jídla kámoše a ne nepřítele a to trvale, zdravě a přívětivě. Navíc nejde o únavný, vědecký studie a rozbory, ale o titul, který je jak svojí koncepcí, tak i pojetím a stylem psaní velmi dobře přístupný i lajkům, což je jeho největším benefitem.

Zkrátka a dobře, tohle je hodně komplexní záležitost, kterou by si měl přečíst každý rodič, který má podezření, že jeho dítě má s jídlem tak trochu problém, ale i pedagogové, kteří v tomhle směru taky mohou hodně pomoct. Ostatně...nemusíte to číst celý, jen si zvolíte kapitolu, která vás zrovna zajímá, je pro vás nějak aktuální nebo máte pocit, že by aktuální být mohla. Já jsem se, naštěstí, v životě obešla bez toho, aniž bych v tomhle směru skutečně musela vyhledat odbornou pomoc, ale každý to štěstí mít nemusí. A pak je podpora okolí hrozně moc důležitá, protože odsouzení, hádky, křik a s nimi spojené zoufalství a beznaděj nikomu nepomůže.

Musím říct, že jsem moc ráda, že se mi tahle knížka dostala do rukou, protože i když mám já sama vztah k jídlu vyřešený, není nikde psáno, že se mi znalosti a poznatky z ní nebudou v budoucnu hodit. Když už ne v případě mých přátel, tak třeba v případě mého potomka nebo jeho kamarádů - boože, doufám, že se do týhle situace nikdy nedostaneme, ale člověk nikdy neví, co se mu v životě přihodí. A pak je dobré být připraven. I na eventuality, které nejsou zrovna příjemné a kterým bychom se nejradši vyhnuli. Je proto dobrý umět s emocemi pracovat, včas rozpoznat problém, než přeroste v něco většího a být být emocionálně dostatečně silný na to, abychom v případě prokázání PPP byli našim blízkým oporou, bez které se rozhodně neobejdou. A k tomu nám všem může pomoct právě i tahle knížka. Tak to zkuste...za případný zachráněný život to stojí ne?