1. Jirko, ty si velký nadšenec do audioknih, jak si tak všímám. Jak ses dostal k jejich načítání?
Já jsem vlastně nadšenec do knih, čtení a náhodou jsem zjistil, že mě baví mluvit. Ohledně audioknih já jsem hrozný barbar. Možno říci i pokrytec. Za ty čtyři roky, co audioknihy dělám, jsem slyšel všeho všudy tři knihy a to sérii Smrtka od Neila Shustermana. Něco jsem poslouchal i v minulosti, ale mám problém se do audioknih zaposlouchat a vydržet u nich. Naposledy jsem poslouchal snad před deseti lety Orwellovu 1984. Je to prostě tragédie.
A jak to všechno začalo? Vlastně za to může moje žena, Kača. Jednou si z domu rodičů přivezla oblíbenou pohádkovou knížku od Boženy Němcové a před spaním chtěla, abych jí předčítal na dobrou noc. Tak jsem to zkusil, docela mě to bavilo, trochu jsem měnil i hlasy a žena byla za chvilinku tuhá. No a než jsem si všiml, že už spí, už jsem jel druhou pohádku. Shodou okolností jsem někdy v tu dobu chtěl prorazit na youtube. Bylo mi třicet, koupil jsem si mikrofon, který za moc nestál, ale splnil to, co jsem od něj potřeboval. Vzal jsem kameru, postavil ji před sebe a začal natáčet sérii videí, kde jsem recenzoval hrozně špatné hry na android. Bavilo mě to, protože to byl bizár, nejen ty hry, ale i ten můj projev. Když se na to dívám s odstupem času, tak je to fakt hrůza, ale klidně ať se čtenáři pomějí a najdou si na youtube kanál Furt Nespokojenej.
Pracovat s hlasem mě bavilo, tak jsem se chtěl někam posunout. Na facebooku jsem našel v jedné skupině poptávku po hlasu, a tak jsem se přihlásil a pro jednoho člověka jsem nahrával pohádky. A to jsme spolu dělali skoro rok, za pár korun, ale bylo to všude, na youtube, na spotify a dalších streamovacích platformách. Teď už to není nikde, možná bych něco našel na starém počítači, ale online to už nikde není.
A teď si uvědomuju, že jsem možná nejdřív nahrával pohádky a teprve pak je četl manželce, ale to je asi jedno. Jenže jsem to chtěl dělat naplno a nevěděl, co dělat. Tak mě Kača jednou opila, rozebrala mě jak na terapii a dobrali jsme se toho, že chci pracovat s hlasem, a že to je cíl, kterého bych chtěl docílit - aby mě živil hlas. Takže jsem rozhodil sítě, ale když nevíš, kde hledat, tak je to docela složité. Narazil jsem na amatérskou dabérskou skupinu Fénix ProDabing, a s nimi to táhnu už šest let. Dělal jsem animované postavičky, hlasy mluvícího ovoce, postavy v seriálech a dokonce hlavního hrdinu počítačové hry Alan Wake. Teď už toho dabingu nedělám tolik, protože toho mám dost a ten dabing mi přestal dělat radost.
A právě přes Fénix jsem se dostal ke Čtimi. Libor byl totiž jednu dobu součástí této dabérské skupiny a poslal tam inzerát, že hledá další hlasy, kdyby to chtěl někdo zkusit. Tak jsme si dali krátký call, řekli si co a jak a já nafasoval první knihu - Ředitel a hydra od Jana Jíchy. Do teď na ni vzpomínám, samozřejmě v dobrém, protože to byla extrémní výzva. Chtěl jsem podat co nejlepší výkon, a vlastně jsem ho asi podal, protože například na Audiolibrixu je to velice oblíbená kniha (nedávno pokořila 100 recenzí) a taky má skvělé hodnocení. Asi před rokem jsem si ji pustil jen tak ze zvědavosti a rozhodně bych ji nahrál jinak, protože jsem už za ty čtyři roky vymluvený a pracuju s tím hlasem trošičku (čti zcela) jinak, než předtím.
Mezitím jsem začal dělat voiceovery do reklam, například pro Narex, to se dokonce objevilo v televizi, nějaké ty tutorialy, trailery na večery plné boxu, a tak různě. K tomu dělám voiceovery na buddhistické přednášky Ajahna Brahma, spolupracuju s firmou Scrumfinity, kteří vytvářejí dětskou edukační platformu Edugym, kde děti v interaktivních videích učí Medvěd základním znalostem a počtům a provádí je úkoly… no a toho Medvěda mluvím já.
Mluvení je pro mě velký odpočinek. Ve studiu můžu zcela vypnout, prožívat příběh, dát mu něco ze sebe a přenést obsah stránek do vln.
2. Asi málokdo si dovede představit jak takové nahrávání a načítání audioknihy vypadá. Já už jsem se tenhle proces v pár rozhovorech nebo i na streamech snažila nějak představit a svým sledujícím přiblížit, ale moc by mě zajímalo, jak tenhle proces vypadá v tvém případě? Máš třeba už knížku dopředu přečtenou, než jdeš nahrávat nebo to pro tebe není důležitý?
Vlastně to nahrávání není tak složité. Když si vezmeš knihu, čteš si v duchu, tak já čtu jenom nahlas a mám před sebou mikrofon. Kdyby to bylo tak jednoduché, tak to dělá každý, že? Teď už máme s klukama ze Čtimi zajetý nějaký systém. Tím, že dělám hodně sériovky, tak mám v záloze pořád několik knih, jen jejich sled je třeba někdy korigovat, ale to řešíme operativně.
Většinou je to tak, že asi sto stránek před koncem rozpracované audioknihy napíšu klukům, a pokud nemáme fakt dané pořadí knížek, tak se domluvíme, jak pokračovat, něco třeba vyberou a já řeknu, že jo, že to beru, protože mě to mluvení do mikrofonu baví. Když jsem uprostřed série, tak jim jenom řeknu o podklad a můžu se do toho pustit.
Jsou ale situace, kdy začínám číst knihu autora, od něhož jsem ještě nic nečetl, tak si dáme online sedánek, řekneme si, jakou by měl asi představu, jestli tam nejsou nějaké věci, postavy nebo situace, o kterých bych měl vědět a já se dělám poznámky. Takhle už jsem se viděl s Jirkou Sivokem, Honzou Urbanem nebo Michalem Březinou. Upřímně bych to nejvíc potřeboval například u Vladimíra Šlechty, protože jeho sága odehrávající se v Pohraničí, má mnoho jmen, která mi jsou i v recenzích vyčítány, ale bohužel posluchači neví, že mám od pana Šlechty alespoň tahák, jak jména číst. Ale jak říkám, byl bych rád, kdybychom si to mohli říct, z monitoru do monitoru, nebo rovnou z očí do očí, protože i přes víc jak deset knih, co jsem z Pohraničí namluvil si nejsem jistý, jestli jména vyslovuju správně.
Pak už je to jednoduché. Zavřu se do studia, bez toho aniž bych knihu četl dopředu, abych taky byl trochu překvapený z toho děje a něco z toho měl a reakce byly alespoň trochu autentické a nahrávám. Až je to nahrané, tak se to vyexportuje do mp3, a nahraju to mámě do tabletu, aby si to betaposlechla a vychytala mi chyby, které tam slyší. Já se pak znovu zavírám do studia, byť mezi tím nahrávám třeba už další knihu, chyby opravím, exportuju znovu a zasílám klukům ze Čtimi, aby to založili do edičního plánu. To je ten ideální scénář, ale když už mám vzpomenout na precizní vychytávání chyb, tak musím vypíchnout Kristinu Haidingerovou. Tehdy poslouchala jak Ti nepohřbení, tak Richardovy živé hračky asi čtyřikrát a vždycky našla nějakou pasáž, kterou ještě lehce přepsala, protože jí nedávala smysl, nebo tam byla nějaká špatná dikce, chyba, nebo cokoliv jiného. Ale zase z toho vyšly skvělé audioknihy.
3. Já už jsem pár audioknih v tvém podání slyšela. Relativně nedávno třeba Zahradu Sirén, což pro mě byla i hodně nostalgická záležitost, protože jsem ji četla jako puberťačka. Máš z nich všech ty sám nějakou oblíbenou?
Jak jsem zmínil už dříve - hrozně rád vzpomínám na Ředitele a hydru, protože to pro mě byl odrazový můstek do světa audioknih. Navíc je to humorná kniha, takže jsem se těšil za mikrofon (tehdy ještě ne do studia, protože jsem žádné neměl), jak to dál pokračuje a i když si kousky pustím po takové době, tak hrozně cením práci Honzy Jíchy, protože je to fakt skvěle napsaná kniha. Ta satira z toho čpí a snad jsem tomu dal nějaký ten třetí rozměr, který se posluchačům líbí.
4. Hele ty máš na svém kontě i vlastní knížku, která už je poměrně staršího data. Není škoda, že skončilo jen u jedné? A proč se vlastně Společné chromozomy nedočkaly audioknižního zpracování?
To byl tehdy takový pokus, který začal strašně nevinně. Ja jsem tehdy své ženě koupil knihy od Sylvy Lauerové - Otrok a Hračka. Knížky založené na sexu a erotice a já jsem si tehdy řekl, že to přece dokážu taky, co by na tom asi tak mohlo být složitého, ne? Tak jsem tehdy vzal svůj telefon, starou obrovskou rozkládací Nokii 9300, takovou tu, která měla právoplatnou qwerty klávesnici, široký display a mělo to na klávesnici i diakritiku, takže jsem si psal nějaké hlouposti, které jsem pak ženě nechal přečíst. Té se to asi líbilo, ani už nepamatuju, přece jenom už je to víc jak deset let zpátky.
No a já jsem potom o přestávkách v práci, kdy jsem šel na svačinu, psal a psal a začal na to nabalovat nějaký příběh, který jsem dal po snad třech letech jakžtakž dohromady, chytl se toho Brokilon a v roce 2017 to nakonec vyšlo. Byl to pro mě velký milník, vlastně to nic neznamenalo a kniha je trošku brak a kritikou ne moc dobře přijaté. A vlastně mají pravdu.
Ohledně audio zpracování jsem se s klukama ze Čtimi bavili asi před rokem nebo možná ještě dávněji, ale já jsem to na první dobrou zavrhnul. Ale po takové době si to asi ještě budu muset rozmyslet a možná stánky Společných chromozomů zase oprášit :)
5. Namlouváš momentálně něco novýho, na co se můžeme v brzké době těšit?
Já pořád něco čtu. Doma na “normální”, takové to domácí čtení nemám moc času a mnohdy ani náladu, takže využívám čas, kdy chodím do zaměstnání a při chůzi si čtu. Kolegové mě již kolikrát vyplísnili za to, že si jednou určitě rozbiju hubu, ale zatím se to nestalo. Horší je to v zimě, kdy mi mrznou prsty, takže to se číst nedá, budu muset asi opět začít poslouchat nějaké ty audioknihy.
Ale pokud se mám zmínit o tvorbě ve studiu, tak v současné době trochu pomalejším tempem dokončuju zatím desátou Šlechtovinu - Kukaččí mláďata, tak doufám, že to stihnu ještě během října. Potom bych se dle plánu pustil do třetí Pragokalypsy od Honzy Urbana a následně potom domluvený Očistec od Kristiny Haidingerové a potom se uvidí, čím budeme pokračovat. Jestli v sérii od Harry Harrisona, Johna Morressyho nebo dalšího Vladimíra Šlechtu. To je ještě hodně daleko, protože než přečtu dohromady asi 1200 stran plánovaných stran, tak to ještě potrvá.
Komentáře
Okomentovat