Upřímně? S blížícím se dalším transferem si začínám říkat jakej ten tvoreček asi bude. Jak hude vypadat, jakou bude mít povahu - zvlášť v rámci genů, protože v tomhle směru sme s Martinem naprosto odlišný osobnosti - jak se bude dívat na svět. Je fakt, že tohle si říkám tak nějak pořád, jen je to teď intenzivnější.
Navíc sem četla vynikající knihu od Doroty Ambrožové, Poslední léto, která dost syrově reflektuje dospívání hlavní hrdinky. No a i v tomhle kontextu si říkám, že zrovna já sem ten poslední člověk, kterej by měl svojí ratolest v tomhle příšerným období usměrňovat. A zvlášť po přečtení týhle novely. Ono se totiž snadno řekne, že dětství a potažmo dospívání je prima období nezatížený starostma, s minimálníma povinnostma a jistým způsobem i zajištěním stran domova, vzdělání, financí.
V Posledním létě mi hlavní hrdinka dost blízká. Nejen svým chováním a vystupováním, ale i pocity a názory. Což byla teda docela silná srážka s realitou a nastavení zrcadla. Vzniklo tak mezi námi dost silný souznění. Takže se brzy chystám i na audioknihu od které si slibuju nejen skvělý příběh, ten se samozřejmě nemění, ale taky emotivní interpretaci, která by ho mohla, dokonce měla, povznést někam výš. Jako bonus k tomu všemu, sem teď měla díky projektu Spisovatelé v Jednotě, potkat i autorku, o knížce s ní podebatovat a především si poslechnout její vlastní vnímání tohohle příběhu - tohle všechno si můžete pustit v jedné z epizod podcastu Skleněná slova, tak koho by to zajímalo, má možnost udělat si vlastní obrázek právě prostřednictvím autorčiny reflexe.
Co tím vším chci říct? V podstatě dvě věci. Za prvé, naslouchejte svým dětem, jejich přáním a neberte na lehkou váhu věci, co je trápí. A za druhé, určitě si Poslední léto přečtěte nebo poslechněte. A třeba i dejte vědět, jak se vám líbilo.
Pravdou ovšem je, že i v tomhle období má člověk hromadu problémů, starostí, věcí, který ho trápí...a není prdel se s tím popasovat. Zvlášť, když má člověk hormony jak v centrifuze, nálady jak na řetízkáči a tak nějak se obecně plácá v tom, obhájit si, co by sám chtěl oproti tomu, co chce jeho okolí a co se od něj tak nějak očekává. Ten tlak je obrovskej a...no jen si vzpomeňme jak nám je, když sme pravd pod tlakem, ve stresu, v napětí, že nedokážeme splnit společenská, rodinná, pracovní nebo partnerská očekávání. A člověk na prahu dospělosti to má úplně stejně.
Komentáře
Okomentovat