Člověk si až při nahrávání uvědomí, kolika různými způsoby lze jednu větu říct

Monika Zbytečná je autorkou nejen pohádek, ale věnuje se i tvorbě scénářů pro dětská divadelní představení. Ve spolupráci s ředitelkou ZUŠ Telč, Evou Pavlíkovou, napsala hudební pohádku O veliké řepě, a ve spolupráci s Jitkou Molvovou ze ZUŠ Jihlava napsala scénář pro divadelní představení s názvem Hvězda jasná. Zároveň je spoluautorkou interaktivních kvízů na téma Harry Potter, které na svém youtube kanále zveřejňuje její kolega A.V.Adzik. Svého času pracovala i v tiskárně, takže k tvorbě knih a textů přičichla i z té druhé strany. Před časem jí navíc vyšla jedna z jejích pohádek jako první zvukniha u Nakladatelství Canc a já jsem měla možnost si jí poslechnout. Najdete tu už dokonce i recenzi, takže kdo ještě nečetl, mrkněte. No a dneska se na knížku "Jak to s tím Hrnečkem tehdá bylo" podíváme právě pohledem samotné autorky.

1. Především moc díky, že jsem si mohla tuhle audioknížku poslechnout. Bylo mi ctí. Zvlášť, když je to první cancí audiokniha. Což mě přivádí na myšlenku…jak vlastně došlo k tomu, že k něčemu takovýmu došlo?

Myslím, že někdy v roce 2023 vyšel v Kreativním inkoustu rozhovor s Liborem Böhmem a Vítem Dvorským o tom, jak vzniká audiokniha a pánové v rozhovoru zmínili, že se nebrání ani spolupráci se začínajícími autory. Celý ten rozhovor mě nadchl tak, že jsem se jim vzápětí ozvala a ptala se, co můžu udělat pro to, abych u nich mohla vydat moji pohádku.

Neměla jsem tehdy úplně podmínky audioknihu natočit, ale zjistila jsem, že to byl ten nejmenší problém. To, že jsem neměla k dispozici nahrávací studio by až tak nevadilo, stačil mikrofon a něčím třeba jen provizorně ztlumit prostor kolem sebe. Co ale problém byl, byla moje rétorika. Hrozně mi vadil způsob, jakým jsem se pokoušela pohádku namluvit. Tehdy jsem spolupráci se Čti mi! odsunula na neurčito. Potřebovala jsem totiž nejdřív posunout můj hlasový projev někam, kde bych s ním byla aspoň trošku spokojená. Zdálo se to tehdy jako nadlidský úkol.

Za ty dva roky jsem prošla x kurzů, webinářů a workshopů, a i když to stále není ono, je to rozhodně lepší, než to bylo na začátku. Když mi pak můj kolega, se kterým tvoříme interaktivní kvízy na Harryho Pottera, nabídl, že mi pomůže načíst zbytek pohádky plus nahraje zvukovou stopu, byla jsem nadšená. Dokázali jsme tak vyrobit audiopohádku dočista sami a Canc ji mohl vydat jako svojí první audioknihu, kterou Rosana (majitelka nakladatelství) nazvala příhodně „zvuknihou“.

2. Jak to s tím Hrnečkem tehdá bylo je hrozně příjemná, trošku strašidelná parafráze na klasickou pohádku Hrnečku, vař! Jak tě napadlo zpracovat právě tuhle pohádku?

Mně právě ta parafráze strašidelná nepřipadá ani trochu. Spíš naopak. Pohádka je oproti původní verzi zcela oproštěna od jakýchkoliv kouzel. Tak, že zbyl jen obyčejný milý příběh ze života. Tak, jak se možná i mohl stát. Žádná kouzla, žádné čáry, prostě jen život tak jak je, a jak se nám obvykle děje. Když bylo mému synovi asi šest roků, chtěl večer v posteli, abych mu něco vyprávěla. Tehdy jsem mu řekla, že neumím vyprávět, poněvadž si na spoustu věcí moc dobře nevzpomínám, ale že jestli chce, můžeme spolu nějaký příběh vymyslet. A jelikož jsme ten večer zrovna četli pohádku Hrnečku, vař! od Karla Jaromíra Erbena, začala jsem vymýšlet, jak by to vypadalo, kdyby ten hrneček nebyl (ne)obyčejný hrnek, nýbrž (ne)obyčejný kuchař jménem Hrneček. Nechala jsem synka, ať mu navrhne křestní jméno. Tak vznikl František Hrneček i celý jeho příběh.

3. Kromě toho, že je to první cancí audiokniha, je to i první knížka, kterou jsi napsala a zároveň měla možnost ji i namluvit. Jaký to bylo? Zas asi nová a zajímavá zkušenost, tipla bych si.

Bylo to pro mě neskutečně těžký. Člověk si až při nahrávání uvědomí, kolika různými způsoby lze jednu větu říct. A že v hlavě to obvykle všechno zní mnohem líp. Přesto jsem se u toho vyloženě bavila. Zjistila jsem, že aby to znělo uvěřitelně, musím to hrát jako divadlo. Dřív jsem měla tendence text jenom číst, jenže to znělo hrozně nezáživně. Až jsem začala mluvit tak, jako bych tou Majkou byla opravdu já, pak teprve to děvče ožilo. Ale strašně dlouho mi trvalo, než jsem si k tomu došla.

4. K načítání sis přizvala Vlastimila Adzimu. Jak to pak teda reálně vypadalo ve studiu? Střídali jste se v něm nebo jste namlouvali nějak dohromady? Zkrátka…jaký byl ten proces?

Vždycky jsem si myslela, že je nutné natáčet společně v jednom studiu. Vlasta mě ale vyvedl z omylu. Každý z nás totiž natáčel u sebe doma sám a on to pak jenom v počítači sjednotil. Takže to reálně vypadalo tak, že Vlasta načetl svůj part, poslal mi to, já jsem namluvila svoji část, poslala to zpátky jemu a Vlasta už pak dotáhl finální zpracování včetně hudby, zvuků i ruchů.

Taky jsem si vždycky myslela, že je potřeba mít aspoň provizorní studio. Moje studio vypadalo tak, že jsem do šatny s oblečením postavila mikrofon, za sebe o zeď opřela molitan, kolem dokola natáhla přikrývku, která měla za úkol pohltit zvuk, který by se jinak odrážel od stěn a v tomto bunkru jsem natáčela rozjuchanou Majku s panímámou. I když jsem ty věty přeříkávala každou minimálně třicetkrát, i tak mě to bavilo.

5. No a máš v záloze nějaký další texty podobné tomuhle? Přeci je, “Hrneček” se těší poměrně dobrým ohlasům a jeho, potažmo tvoji fanoušci by nějakou další pohádku v tomhle duchu určitě ocenili. Případně…chystáš se v načítání audioknih pokračovat?

Aktuálně mám v plánu vydat Klekánici, ke které mi opět dělala ilustrace úžasná Helena Cinková. Měl by to být mrazivý příběh pro děti. Načetla bych si ho ráda, ale je možné, že tentokrát využiju služeb někoho zkušenějšího. Nápady na další pohádky mám. Když budu vidět, že o ně čtenáři stojí, vydám je moc ráda.