Jsem asi nastavená jinak než většina společnosti

Adriana Bromová je něco jako básnířka, která miluje klasickou literaturu, ale nebojí se ani matiky. Vystudovala šestileté gymnázium a v současné době pokračuje studiem informatiky na ČVUT, což je myslím velice působivý. Minimálně já to fakt obdivuju, protože můj mozek a cokoli technickýho a matematickýho si fakt nerozumí. Mimo to pracuje jako baristka a manažerka v kavárně, což mi k člověku, který čte a píše knihy sedí mnohem víc a věřím, že vám všem taky. Když se zrovna neučí nebo neztotožňuje s knihami Sylvie Plath, Franze Kafky a Alberta Camuse, tak ráda sportuje, sleduje dění ve světě nebo poslouchá Lanu Del Rey. Také zbožně kouká na svého králíčka nebo skládá květiny z lega a papíru, což je další obdivuhodná věc, protože na takovýhle věci mi chybí trpělivost. Doma mám puzzle se žirafama, který sem si moc přála a skládám ho už dva roky - pořád mám jen okraj a nevypadá to, že bych se v brzku posunula. Adriana je zkrátka žena mnoha tváří a koníčků, které plnohodnotně naplňují její život. No a právě o její sbírce poezie, kterou aktuálně připravuje k vydání si budeme povídat v dnešním rozhovoru.

1. Vaše knížka Plakat cizí řečí je velmi osobní, což jí dodává silnou autenticitu. Co vás vedlo k tomu tyhle svoje texty vydat? Přeci jen… Je velký rozdíl mezi tím zaznamenávat svoje myšlenky, pocity a pojmenování toho, co se s člověkem a v člověku odehrává v těch nejtěžších chvílích, kdy je velmi zranitelný a tím vydat je knižně, jít s kůží na trh a jistým způsobem se veřejně takto vysvléknout.

To máte pravdu. Úzký okruh lidí, kterým jsem o knížce řekla, už v počátku vydávání, se mě ptal, jestli mi přesně toto “vysvlečení” nevadí, a nebylo by lepší knihu vydat pod pseudonymem. Ale já měla pocit, že kdybych to udělala, potvrzovala bych dnes stále ještě platící stigma, že duševní onemocnění je něco, za co by se člověk měl stydět, že jde o selhání. Přitom společnost by nemělo vůbec ani napadnout, že je důvod ke studu. Myšlenka toho, že se by se člověk styděl za svou rakovinu, nikomu v hlavě neprolétne. Takže pseudonym jsem hned zavrhla. Ano, dnes se mluví o well beingu a duševním zdraví, ale psychické nemoci nebo pobyt v psychiatrické nemocnici jsou pořád dost tabu témata. Lidé se v tom pak cítí sami, nemluví o tom, nesvěřují se, nevyhledají pomoc, což jejich stavy prohlubuje. Reprezentace je důležitá. Někdo si může přečíst moje básničky, a uklidnit se, že není sám*a, utěšit se, že mu konečně někdo rozumí. Už mi takové zprávy přišly teď, a je to přesně důvod, proč knihu vydávám. Porozumění od někoho, kdo prožívá či prožíval něco podobného, je podle mě zásadní.

2. I název je za mě velmi trefný a dokonale vystihuje téma, motivy i myšlenku celé knížky. Jaké to ale skutečně je, plakat cizí řečí? Křičet do světa svoje trápení a vědět, že vás vlastně nikdo neslyší, nerozumí tomu, co cítíte.

Jaké to je? Mám pocit, že bych se mohla přetrhnout, a stejně Vám to nemohla předat. Je to jako kdybyste mluvili jazykem, který jste se nikde neučili, a nikdo jiný ho neumí. Neexistuje dokonalý a přesný překlad, a ten nedokonalý není dostačující. Máte pocit, že je s Vámi něco strašně špatně, nevíte, proč se to děje, proč ostatním se to neděje, proč Vám nerozumí, nechápou, nechtějí pochopit. Je to dost osamělá situace, a hodně vyčerpávající, protože se snažíte vypadat ok, v pohodě, jako okolí. Řekla bych, že to jsou všechno tak silné pocity a emoce, že nikdy zcela nepředáte slovy, co se s Vámi děje. Aspoň já to neumím, což je frustrující. Sama mám od malička pocit, že jsem nastavená jinak než většina společnosti, a doteď mě to trápí. Tak asi takové je “plakat cizí řečí”.

3. Vzhledem k vydání takto osobní zpovědi se nabízí i otázka, co na to říká vaše rodina a blízké okolí? Podporují vás?

O knížce věděli od počátku moje nejbližší kamarádky a milovaní učitelé z gymnázia. Ti byli skvělí, a i další přátelé, kterým jsem o knížce řekla ještě před oficiálním oznámení na sítích, byli všichni podporující, v lichotivém úžasu, že vydávám knihu. Bylo to moc fajn. Rodiče jsem si paradoxně nechala až úplně nakonec. Obávala jsem se, že budou spíše skeptičtí, že bych takhle veřejně svoje problémy sdílet neměla. Ale knížku přijali, řešila jsem s nimi často různé logistické věci ohledně předprodeje, sdílela, postěžovala si...Vážím si jejich podpory a zájmu, uvědomuji si, že to není samozřejmost.

4. Já sama jsem moc ráda, že taková témata a skutečné příběhy přicházejí čím dál tím více nejen do literatury a filmů, ale právě i do literatury. Může to hodně pomoct s péčí o psychicky nemocné, edukaci a přinést podporu i rodinám. Řekla bych, že právě díky tomuhle se celý systém může pomalu a jistě změnit k lepšímu. Co v tomhle směru vy sama pokládáte za, řekněme nejpalčivější, nejdůležitější. Od čeho by se mělo začít?

Těch věcí je spoustu, já sama mám mnoho nápadů, některé by se dali realizovat dnes, kdyby se chtělo, některé vyžadují více času a reorganizace. Z těch větších změn bych zmínila asi dvě. O duševním zdraví by se mělo učit ve školách. Na základní škole jsme měli předmět “Výchova ke zdraví”, o tom psychickém jsme samozřejmě nemluvili ani jednou. Toto téma by mělo být probíráno od prvního stupně. Mělo by se mluvit o emocích, kdy je děti mohou cítit, jak s nimi pracovat. Přiměřeně s věkem by téma bylo rozšiřováno, třeba o to, co jsou duševní onemocnění, kdy vyhledat pomoc, jak poznat, že se s někým v okolí něco děje, jak s ním o tom mluvit, kdy kontaktovat někoho dospělého.

Na každé škole by měl být psycholog, kterých je ale velký nedostatek, přestože je to jeden z nejžádanějších vysokoškolských oborů u nás. Musí být navýšeny kapacity na VŠ a vysokoškolským pracovníkům nabídnuty takové podmínky, aby na VŠ chtěli působit a předávat znalosti dál. Druhá věc, které jsem velkým zastáncem, je oddělení psychiatrie od všeobecného lékařství, stejně jako to mají stomatologové. Na lékařských fakultách není psychologii, psychoterapii, duševním onemocněním atp. dán dostatečný prostor, a z osobní zkušenosti můžu říci, že to je na psychiatrech poznat. Pak je vidět ohromný rozdíl mezi těmi, kteří si udělali psychoterapeutický výcvik, a kteří ne. “Najít psychiatra je dnes velmi složité, najít dobrého psychiatra je zázrak.” Tohle jsem slyšela od jednoho psychologa, a naprosto s tím souhlasím. I když, kdybych to měla říct já, víc bych u toho nadávala :D

5. Co byste na závěr chtěla vzkázat čtenářům? Je něco, co byste si přála aby si z vaší knížky odnesly? Něco, co by jim vaše texty měly předat?

Záleží na tom, kdo tím čtenářem je. Chtěla bych, aby knihu četli rodiče, prarodiče, učitelé, kamarádi někoho, kdo bojuje s psychickými problémy, aby pochopili, jak se cítí. A nejenom ti, kdokoli, kdo by rád věděl, jaké to je, mít deprese, úzkosti, panické ataky. Je fajn se seznámit s těmito pojmy teoreticky, ale ještě lepší je, když je poznáte víc než jako “pojmy”. Protože pro nás to nejsou diagnózy v lékařské zprávě. Je to všechno. Tím myslím doslova opravdové všechno. Protože jestli Vás něco trápí, můžete dělat cokoli, ale trápí Vás to u všeho, co děláte, ve společnosti každého, s kým jste. Nelze to “vypnout”. Především ale bych si přála, aby v knize nalezli porozumění a útěchu všichni, kdo si sami prochází nějakou těžkostí. Svěřte se někomu, prosím. Můžete začít pomalu, jen si s tím někým sedněte, nejlépe, kde Vám bude aspoň trochu příjemně, a povězte mu, že Vám není dobře. Hlavně, prosím, nezůstávejte s těmi tíživými věcmi sami, ju? Človíčku… trápí mě, když vím, že ty se trápíš. Neboj se říct si o pomoc. Drž se a, prosím, opatruj se.