Parta chlapů v sauně a zvonivé chichotání

Jaroslav Rudiš patří bezesporu mezi jedny z mých oblíbených českých autorů jehož knihy jsou intenzivní, otevřené, tématicky velmi originální a neotřelé. Často jim nechybí jakási lidovost, obyčejný člověk, vypravěč, který zdánlivě nemůže být ničím zajímavý, může nás dokonce štvát a na první pohled působit jako někdo, kdo nám v žádném případě nemá co říct. Pravdou ovšem je, že i takovýhle člověk má světu co sdělit, má svůj vlastní osobní příběh plný, snů, tužeb, minulosti a zážitků, které mohou být, a velmi často taky jsou, mnohem pestřejší a živelnější, než příběhy obyčejných úředníků jejichž život se smrsknul na oficiální porady, perfektně vyžehlený oblek a luxusní vůz. Právě proto dává Jaroslav Rudiš prostor a slovo obyčejnému člověku, jednomu z davu a nechává ho k nám promlouvat jeho vlastní mluvou, často neortodoxní, vulgární, neuhlazenou, živoucí a využívající češtinu a její jazykové proměny naplno a osobitě.

Taková je třeba moje oblíbená Národní třída, kterou jsem si před víc jak deseti lety užila jako skvělou audioknihu v podání Hynka Čermáka, který následně hlavního protagonistu ztvárnil i ve stejnojmenném filmu. No a pak následoval Český ráj, který docela otevřeně a upřímně otevřel téma mužského světa, problémů a starostí, které mezi sebou přátelé řeší, jejich smutků a radostí. A upřímně, když teď budu mluvit k ženám, pokud tomuhle příběhu budete skutečně naslouchat, zjistíte, že se tenhle svět tolik neliší právě od toho ženského. Prakticky se mění jen kulisy, možná slovník a reakce, ale ta primární a prapůvodní podstata zůstává pro obě pohlaví stejná. Což pro někoho může být docela překvapivé zjištění, nicméně...pravda je holt mnohem jednodušší, než si často myslíme a je jedině dobře, že vznikají právě takové příběhy jako je Český ráj.

Na několika málo stranách, protože tenhle titul rozhodně nepatří k těm obsáhlejším románům, které si od Jaroslava Rudiše můžeme přečíst, máme možnost poznat poměrně pestrou škálu lidských charakterů a umožňuje nám nahlédnout do života mužů, kteří velmi pravděpodobně tvoří i náš malý, soukromý svět. Je až překvapivé, kolik se toho na takhle malém prostoru dá vyprávět, kolik témat lze otevřít, kolik otázek položit. V tomhle románu se na každé stránce, v každém řádku odkrývá spousta silných příběhů a osudů hlavních protagonistů, kteří se pravidelně scházejí v příjemně vytopené sauně, v níž řeší nejen svoje ženy, ale vzpomínají na první lásky, reflektují pracovní záležitosti, svěřují si svoje obavy v životě, v partnerství i ty zdravotní a žádný z těchto strachů nebo duševních nepokojů neberou na lehkou váhu, neznevažují, nebagatelizují. Naopak, jsou si vzájemnou oporou, neváhají přijít s dobře míněnou a adekvátně podanou radou, nabídnou pomocnou ruku a samozřejmě nechybí ani typický humor a sarkasmus, který i tu sebevážnější věc odlehčí a učiní pro dotyčného méně závažným. Právě v tomhle tkví pravý přátelství, to je důležité si říct.

Proč vám o tomhle příběhu ale dneska píšu? Důvod je prostý. Minulý týden jsem si ho měla možnost vychutnat jako další scénické čtení v rámci projektu Listování a musím říct, že při čekání na definitní a fyzicky hmatatelný konec mého sedmého těhotenství to bylo tak osvěžující, příjemný a s právně načasovaný zážitek. Přesně takový sem v tu chvíli potřebovala abych úplně nezapadla do bahna smutku a nezačala se topit stejně jako Artax v Nekonečném příběhu. Český ráj jsem si navíc na divadelních prknem užila už podruhý a v obou případech i v trochu pozměněném obsazení. Čímž nechci říct, že to chci nějak srovnávat, vůbec ne, ale je jasné, že různí herci přistupují ke svým rolím odlišně a to i přesto, že vychází z jednoho a téhož příběhu, což je vždycky dost zajímavý sledovat. Často vás totiž, jako čtenáře, který má o postavách svoje vlastní představy, může takováhle interpretace dost překvapit a přinést na ně úplně jiný náhled.

Poprvé sem si Český ráj vychutnala v rámci tour po třech jihočeských městech, protože mi právě Lukáš Hejlík dal kdysi možnost s nimi nasednout do auta a užít si tak Listování tak nějak ze zákulisí. A upřímně, jestli si myslíte, že je tohle prdel a že na herecké práci a přesunech z jednoho představení do druhého není nic těžkého a náročného, tak bych vás ráda vyvedla z omylu. Prdel to fakt není, spíš naopak. Tenkrát, v roce 2019 sem o téhle své divadelně-literární cestě měla možnost i psát reportáž na Kulturne.com, kam čas od času přispěju nějakým článek o knížce, audioknížce nebo kulturní akci, což pro mě od začátku byla velká škola. Navíc, díky tomu rozhodně nemám nouzi o zážitky, mezi které tahle listovací tour rozhodně patří. Je fakt, že mi asi hodinu předtím sestřin pes dost výrazně prokousl spodní ret, - následně sem zjistila, že mi i kousek úplně chybí - takže to bylo docela dramatický, ale i přes brutální bolest a otok, který mi nedovolil pár týdnů pořádně jíst ani pít, sem si tohle nedokázala odpustit. Pro kulturu bych se zkrátka rozkrájela, k čemuž se ještě v některém dalším článku, který pro vás chystám, dostanu.

No, jak sem psala na začátku, to představení mi hrozně zvedlo náladu. Kluci sou báječní a dát si s nima vynikající Volaříkovo víno - v našem divadle piju jedině Eleganta, kterej má hodně plnou a intenzivní chuť a k těm večerním představením a vernisážím se hodí víc, než cokoli jinýho - a trošku pokecat na baru byl vyloženě balzám na duši. Původní sestavu, Lukáš Hejlík, Tomáš Drápela a Pavel Oubram nahradila dvě nová jména, respektive jedno úplně nové v podání Jiřího Resslera a energický a už všem dobře známý Alan Novotný, Tomáš Drápela zůstal Českému ráji věrný, což je jedině dobře, protože bez jeho typického charismatu by to nebylo ono. Ten by mi tam fakt chyběl. Patří totiž v tomhle ansáblu mezi moje oblíbence a i jeho hlasová poloha je mi moc příjemná.

Mimochodem , když sme u těch hlasových poloh, Tomáš je skvělý knižní předčítač, se kterým si tady můžete přečíst i moc prima rozhovor, takže jestli je vám tenhle chlap taky tam sympatickej jako mě, tak určitě mrkněte. I představení samotný bylo supr. Vtipný, osvěžující, přesto v mnoha věcech vážný a magicko-realistickej konec je vždycky tím, co mě donutí nad celou tou knížkou přemýšlet v úplně jiných rovinách. Což je přesně to, co od literatury, divadla a v tom nejlepším případě jejich kombinace, vyžaduju. Přesně tyhle emoce a vjemy si v jakémkoli umění vždycky přeju a svým způsobem na nich tak nějak lpím. A doufám, že mnozí z vás taky. Pokud ano, určitě mrkněte na podrobnosti v programu a zkuste si tohle nebo jiný Listování užít. Pak si o tom můžem třeba napsat a vzájemně si nasdílet zážitky.

Já se třeba teď v listopadu chystám, mimo jiné, na Deník lehký holky a sem fakt moc zvědavá, jak se toho Daniela Kaňkovská a Jakub Koudela zhostí. V zajetém seskupení jde spíš o nováčky, já osobně je uvidím poprvý, takže o to větší zvědavost cítím. A nebojte, až to uvidím, zase vám o tomhle scénickém čtení a tím pádem i knížce samotné, napíšu. Jooo a důležitá věc, novinky, srandičky, zážitky a všechno ostatní kolem Listování můžete sledovat i na Spotify, což je skvělej bonus k tomu všemu, co tenhle projekt přináší.