Pozitivní intenzita negativního prožitku

V pubertě, když sem konečně přemluvila babičku abych mohla na její kartičku do knihovny chodit i já - před těma XY lety to ještě šlo bez prohlášení a vlastně to nikdo moc nehrotil, protože nás obě znali, dneska už by to asi neprošlo - sem začala víc objevovat a číst nejen díla velkých klasiků, který nám v domácí knihovně chyběli, ale taky hromadu dalších věcí, ke kterým se mi otevřel naprosto volnej přístup. Díky tomu sem v podstatě dostala i spoustu prostoru prozkoumat hororovou a thrillerovou sekci, která prostě na tom dětským oddělení tak parádní zastoupení nikdy mít nemůže. No a kromě jiných sem objevila i Deana Koontze, kterýmu sem na jedno velký léto fakt propadla a přečetla od něj skoro všechno, co bylo k dispozici, pak si i nějaký knížky pořídila. Časem ho samozřejmě vystřídali jiní autoři, nicméně ten mrazivý pocit z jeho příběhů, to napínavý chvění, který sem při čtení cejtila se zapomenout nedal. Trochu patetický co? Ale je to tak.

Proč to všechno píšu? Protože se ke mně jeho tvorba plná temnoty, skvělý psychologie postav a občas i magie a mysteriózna vrátila v podobě audioknihy. Skvělý vydavatelství Kanopa totiž sáhlo po jeho skvělém románu Intenzita, který rozhodně patří mezi jedny z nejbrutálnějších a emocionálně nejtěžších autorových románů a ve svém studiu mu, spolu s jedinečnou Jitkou Moučkovou, vrátilo hlas. Za to jim v každým případě patří velké díky a já doufám, že se časem dostanou i k jeho dalším knihám - třeba román Tvář, Čtvrtý rozměr noci, Koutkem oka nebo Skrýš by si audioknižní podobu rozhodně zasloužili. Mimochodem s Jitkou tu najdete i rozhovor, právě o herectví a předčítání audioknih, takže pokud vás její práce a vztah k audioknižní tvorbě zajímá víc, můžete si počíst. :) Hrozně mě překvapilo, jak takhle brutální příběh dokázala tahle, zdánlivě křehká ženská načíst s tak strašnou odtažitostí, odosobněním a chladností, která celému příběhu dodala takový grády, že si vůbec nedovedu představit, že by to někdo jiný dokázal líp. Intenzita je totiž přesně takováhle. Plná temnoty, chladu, odosobnění hlavního protagonisty k lidem i ke jeho konání, reálně i k sobě samému a emotivní plochosti, což je na tom všem reálně to nejvíc nejděsivější a nejhorší. a nejintenzivnější. Jo, ten název je fakt všeříkající a je dost možný, že tohle slovo dneska ještě několikrát použiju. A jestli si tenhle pocit chcete taky dopřát, případně dáváte přednost třeba romantice nebo fantastice, určitě si na webu Kanopy vyberete to svoje a pak nezapomeňte použít kód WENDY10 ať můžete mít košík bohatší a naplněnější. 

Každopádně při zjištění, že tuhle parádní a mrazivou věc Kanopa vydala, sem nejen zajásala, ale rovnou se s Verčou domluvila, jestli by nebyla tak hodná a neposlala mi jí do jejich aplikace abych se mohla pustit do poslechu. A právě díky Verče a spolupráci s ní a celou Kanopou - mimochodem o jejich práci, založení a činnostech najdete na youtube i záznam streamu, takže i ten by vám mohl o audioknižním světě trochu rozšířit obzory - vám dneska o tomhle příběhu můžu něco napsat a sdílet to s vámi. Před těma dvaceti nebo kolika lety totiž nebyly ani instagramy, ani blogy ani podobnýho a internet nebyl zrovna místem, kde bych se běžně pohybovala. V tomhle je ta evoluce a posun v technologiích vlastně docela prima věc.

Nutno říct, že tohle fakt není pro každýho. Za jedno je to poměrně brutální záležitost o nejen chladnokrevným, ale navíc naprosto duševně plochým člověku, který nachází potěšení a právě tu maximální intenzitu prožitku, jak už název napovídá, v utrpení jiných a nemá sebemenší zábrany v tom si tenhle pocit dopřávat zas a znovu. Je to pro něj něco jako droga, jako ten nejlepší rauš, kterého lze dosáhnout jen na tom nejkvalitnějším zboží.No, kdyby ujížděj na perníku, udělal by možná líp. Jenže našemu vrahovi rauš tohohle typu nestačí, rád se topí v extázi z krve, bolesti, vlastní moci a převahy nad těly ostatních, která považuje jen za podřadné schránky, za loutky určené k jeho pobavení a uspokojení, pro něj základních a v jistém smyslu i životně důležitých, potřeb. A, bohužel, se nezastaví před ničím. Navíc je to velkej samotář, tichý, prakticky dost nenápadný člověk, který ve společnosti nikterak nevybočuje, což je s jeho organizovaností, inteligencí, precizností a jistou rafinovaností naprosto vražedná kombinace povah, které se rozhodně jen tak u člověka neobjeví.

Nicméně i takový člověk udělá chybu a i jeho potenciální oběť může mít kapku štěstí. Což je přesně případ týhle knížky a z toho, k čemu tahle drobná chybička povede, mi běhá mráz po zádech ještě teď. Tolik adrenalinu, hrůzy, napětí a stresu, který na mě během poslechu napadaly, sem si už dlouho neužila. Srovnatelný není ani můj milovaný Carrisi, kterého Kanopa vydá už hodně brzy, protože ten jede spíš po psychologický stránce a tíživý atmosféře, než Koontz, který je oproti němu mnohem ostřejší, explicitnější a vlastně i dynamičtější. Je fakt, že sem si od poslechu musela dát na chvíli pauzu, protože se mi rozjeli poměrně hnusný a dost paralyzující panický ataky a následně mi bylo diagnostikováno PTSD, takže to chtělo od podobných kruťáren pauzu, protože mi Intenzita na tyhle stavy fakt nedělala dobře, ale o to víc stál pak ten návrat za to, abych tak řekla.

Vždycky když se setkám, ať v knihách nebo filmech s někým takovým, říkám si, co hroznýho se mu asi v životě asi muselo stát. Jaké vlivy ho formovaly, kdo mu ublížil tolik, že to otočilo jeho psychiku i emoce úplně naruby? Čím si člověk musel/musí projít aby se stal takhle citově plochým a zaměřil se jen sám na sebe a začal ubližovat ostatním? Osobně si totiž úplně nemyslím, že se člověk zlým a primárně násilnickým rodí. Jasně, může k tomu mít nějaké předpoklady spojené s nějakou duševní nemocí nebo genetikou, to se určitě nedá popřít, nicméně pokud vyrůstá v pozitivním prostředí, tak se tyhle pocity, myšlenky nebo pudy dají poměrně dobře ukočírovat, pokud s tím jeho rodina a blízké okolí chtějí něco dělat. Anoo, nemůžeme z toho dělat společenský úzus, to je jasná věc, nicméně přeci jen je pořád lepší pomoc dostat a vědět, že na to nejsem sám a i přes tyhle věci jsem svým okolím milovaný, než když nade mnou všichni zlomí hůl nebo mi nevěnují absolutně žádnou pozornost a péči. Ale klidně mě opravte, pokud máte pocit, že se pletu. Klidně na tohle téma můžeme otevřít nějakou debatu.

Intenzitu sem doposlouchávala se zatajeným dechem a i když už je to pár měsíců, ten intenzivní pocit mrazení, nejistoty a pochyností o lidech mezi námi - protože nikdy nevíme, jestli někdo takový nežije hned vedle nás nebo jestli dokonce s takovým člověkem nežijeme. Což je tedy dost zneklidňující pocit, mimochodem, ale rozhodně bychom se jím neměli nechat zastrašit a paralyzovat natolik, abychom úplně přestali chodit ven. Pořád je totiž mezi námi mnohem víc dobráků, kteří se snaží seč jim síly stačí aby nám všem bylo na tomhle světě líp. Navíc...člověk se kolikrát až diví čeho všeho je schopnej a kam až dokáže zajít v případě, že je zahnán na samu hranici vlastní příčetnosti. Tady pak, velmi často, skutečně vítězí pud sebezáchovy a i když bude plně funkční a extrémně silný na obou stranách, je vždycky jenom na nás, kdy ten boj o život vzdáme, pokud se ho vůbec rozhodneme vzdát.