Mučení a mučedníci aneb akceptování erotiky vs. násilí

Sex v literatuře je mocný. Přebíjí dokonce i stahování obětí zaživa z kůže.

Tohle je věc, která mě v posledních dnech a dokonce už i týdnech vlastně dost zaráží a neustále se k ní musím vracet. Ta myšlenka mi nejde z hlavy. Je kdesi usazená, hluboko v mojí hlavě na jakémsi místě v mozku, kam se schovávají vlezlé písničky z rádia, které si pak broukáte celý den. Nedá mi spát a neustále se hlásí o slovo. Možná je to tím, že se na to dívám zcela jinak, možná tím, že se to téma týká světa, který je neodmyslitelnou součástí světa mého, možná je to něčím úplně jiným. A už to v sobě asi nedovedu dál nechávat hnít.

V literárním světě se pohybuju už dlouho. Je to moje práce, můj život, podstatná složka vzduchu, který dýchám. V poslední době se ale v tomhle světě setkávám s věcí, kterou nechápu. Která se mi zdá...minimálně dost bizarní a říkám si, co to o nás vypovídá. O nás jako o lidech nejen jako o čtenářích. Věc se má takhle…

Jakmile se v literatuře objeví sex, naturálnější, exhibicionistický, syrový, něžný…je jedno jaký, tak se nad tím hned začnou lidi zamýšlet. Začnou tu danou knihu či autora považovat za příliš otevřeného, kontroverzního, pobuřujícího. Spousta lidí se červená, je doslova zhnusená a velmi často se setkávám s tím, že takové věci do literatury nepatří. Takové knihy, ať už jsou sebelépe napsané, - nemluvím teď o 50 odstínech, ale třeba o takových literárních a jazykových skvostech jako je tvorba Michaela Houllbecqua, momentálně hodně diskutovaná kniha Nabarvené ptáče, nebo cokoli jiného - jsou v podstatě haněny a svrženy do literárního bahna. Zůstávají nedočtené a nedotčené. Samozřejmě to není případ všech knih nebo jejich čtenářů, ale v poslední době je to věc čím dál tím častější. Nebo to možná jen nějak intenzivněji vnímám.

Oproti tomu i ty nejnechutnější horory, thrillery a detektivky kde se setkáváme s mrtvolami bez končetin, s vypreparovanými orgány, umučené tím nejkrutějším způsobem, nijak nepohoršují. Naopak přitahují. A čím podrobněji je to vše popsáno, čím krutější psychopat je hlavním protagonistou a čím rafinovanější a krutější metody mučení jsou nám naservírovány, tím je čtenář - jak se zdá - spokojenější. Tím víc kniha láká. Její prodej se zvyšuje, čeká se na filmové zpracování, rozpoutávají se rozsáhlé diskuse a debaty, kde se dopodrobna probírá každý řez.

O čem to vypovídá? Že nás násilí láká? Že je bráno jako větší součást lidských životů než ten nejzvrácenější a nejzvířečtější sex, který byl ale lidem vždy přirozený? Nemělo by to být naopak? Neměl by se čtenář pohoršovat právě nad znásilněním a mučením jak psychického tak i tělesného rázu víc, než nad jednonočním úletem čpícím alkoholem, případně náhodnému výtahovému vykouření a polknutí tělesných šťáv? Není právě toto víc a déle součástí lidských životů? Nebo se doba otáčí zpět a z lidí se opět stávají konzervativní puritáni, kteří provozují pouze pohlavní styk z lásky a to ještě jenom na klasického a tolik otřepaného misionáře? Jsme snad tolik obklopeni násilím, které se na nás hrne s kdejakého filmu či seriálu, který v mnohých případech není ani vysílán v pozdních nočních hodinách, ale PANEBOŽE v hodinách odpoledních, že už ho bereme jako běžný a vlastně nás tolik nešokuje? Bylo by všechno jinak, kdybychom místo Vražd v Midsomeru sledovali ve 3 odpoledne Sex ve městě?

Sex v tomhle směru dostává dost na frak. A abych pravdu řekla, čekám na den, kdy dá násilí šach mat. Na den, kdy se karta obrátí. Na den, kdy vášeň bude držet v rukou všechna esa a násilí nesloží dohromady ani postupku. Pak se totiž svět, aspoň jak já to vidím, vrátí do jakés takés rovnováhy.