Jde o příběh běžného života několika žen, jejich vztahů a životních proměn

Monika Pellová je rodačka z Brna narozená ve znamení Berana, v posledních letech žije pod Pálavou. Dříve působila jako bubenice v ženské pop-rockové kapele Loretta, později v ryze ženské rock-metalové skupině Kapriola. Hluk pódií postupně vyměnila za klid a ticho přírody. Je nadšenou posluchačkou audioknih a vášnivou fanynkou pokeru. V dnešním rozhovoru se ovšem budeme věnovat její prvotině, románu s lesnickou tématikou a pro mnohé tím pádem tak trochu jinou láskou a vztahem s názvem Láska, děkuji nechci. Ten už jsem vám sama za sebe představila v recenzi, no a dneska je na řadě autorka samotná, která nám všem tenhle svůj literární počin představí a přiblíží víc.

1. Váš román Láska, děkuji nechci se poměrně otevřeně a v mnoha ohledech i intimně zabývá vztahy hlavní hrdinky se ženami. A je důležité říct, že nejde o vztahy na přátelské úrovni, ale na bázi partnerství. Co vás přivedlo k tomu takový příběh sepsat?

Tak knihu na toto téma jsem měla v hlavě spoustu let. Během nich se hodně věcí odehrálo – v mém životě, v životech mých přátel i lidí kolem mě. Postupně jsem všechny ty příběhy skládala dohromady jako puzzle a zároveň čekala na moment, kdy si psaním budu opravdu jistá. Tedy na chvíli, kdy si řeknu, že to zvládnu napsat dobře. S předchozími pokusy jsem totiž spokojená nebyla. A napsat dobrou knihu o vztazích chce nejen kus života, ale i schopnost vnímat lidi kolem sebe do hloubky.

Ve dvaceti ani ve třiceti to podle mě ještě nemá ty správné „grády“. Už proto, že člověk všechno kolem sebe nedokáže úplně přesně číst a často jede v režimu naivity a pokus–omyl. Teprve časem se ty vrstvy začnou skládat jinak – a i to, co se zdálo banální, najednou získá úplně nový význam.

2. V současné době se na knížním trhu začíná čím dál tím více objevovat romány s LGBT tématikou, což je, myslím skvělé. Nicméně jsou určeny spíš dospívajícím čtenářům, pro které je často toto téma aktuálnější a řekněme ožehavější než pro dospělého. Tady se váš román vymyká, protože Daniela už je dospělá zralá žena a má tak v životě spoustu věcí vyřešených. Projste ho ale psala? Kdo by si měl tuhle knížku podle vás přečíst?

Především bych se vymezila proti zaškatulkování knihy do LGBT. Jde o příběh běžného života několika žen, jejich vztahů, hledání a životních proměn, které nejsou definované ideologií, ale osobní zkušeností. Pokud se v příběhu objeví vztah ženy k ženě, je to přirozená součást děje jedné z postav, nikoli jeho hlavní vymezení. Kniha je především o lidech, jejich emocích a spletitosti vztahů, které prožívají.

S LGBT v této knize souvisí pouze odmítavý postoj k radikálnímu přístupu extremistického jádra LGBT, které svým zpochybňováním tradičních hodnot a sexuality škodí běžným homosexuálům.

Kniha mimo to otevírá několik důležitých témat. Jedním z nich je otázka, zda žijeme vztah naplno, nebo v jakémsi režimu přežívání. Jestli si dokážeme život nastavit podle toho, co skutečně cítíme a co nám vyhovuje. Často kolem sebe vidím páry, které spolu zůstávají jen ze setrvačnosti. A když se ptám proč – vždyť život je příliš krátký na to, abychom ho jen „doklepali“ ve vztahu bez radosti – odpovědi typu „už to nějak vydržím“ mě fascinují. Překvapuje mě, jak snadno jsou lidé schopni rezignovat na zbytek svého života, jako by neměl žádnou hodnotu.

Zároveň ale znám i krásné a dlouholeté vztahy, někdy trvající od mládí, které prošly těžkými zkouškami a dokázaly je ustát. Takovým párům opravdu fandím a obdivuji je. Dalším tématem je obtížnost hledání spřízněné duše – člověka, kterému můžete naplno věřit. Ve chvíli, kdy člověk propadne lásce, často přestává vidět varovné signály. A právě to je na zamilovanosti nejzáludnější. V tom stavu si člověk jen velmi těžko udrží odstup a racionalitu. Vlastně to snad ani úplně nejde.

No a prioritně je kniha určena každému… Jak to jen říct…Myslím, že velká část z nás někdy zažila ten pocit: „Už nechci jít dál.“ Absolutní vyčerpání a ztrátu sil, kterou dokáže způsobit zrada v lásce. Stav, kdy vás to zasáhne tak hluboko, že ve vás na chvíli všechno zhasne a vy přestanete věřit, že ještě někdy může být dobře.

Právě těmto lidem je kniha určena především. A možná právě proto si dovolím citovat úplný závěr knihy, protože mám pocit, že v něm je řečeno vlastně úplně všechno.

Desítky tvrdých nárazů do zdi. Stovky hodin svíravých pocitů na srdci, staženého žaludku a nervových kolapsů. Než pochopíme, že láska není pro každého. Že nezáleží na tom, jak moc po ní toužíme a co všechno jsme pro ni ochotni udělat. Přijde, potrápí nás, dožene k naprosté bezmoci. A když definitivně zmizí a my si projdeme fází zapomnění, až potom zjistíme, jak moc nám to všechno kolem nestálo za tu bolest.

3. Člověk se při čtení nemůže ubránit pocitu, že spousta scén i pocitů, které zde zachycujete působí extrémně autenticky a realisticky. Svádí to tak k přemýšlení nad tím, zda nejde o román autobiografický nebo inspirovaný příběhem někoho, kdo je vám v životě opravdu blízko. Jsou tyto myšlenky správné nebo jde jen o skvěle vyfantazírovaný příběh?

Pokusím se přiblížit samotný proces psaní. Jak už jsem zmínila v první odpovědi – něco se odehrálo v mém životě a něco zase v životech mých přátel. Část děje jsem zasadila do prostředísolária, které jsem skutečně provozovala, takže jsem byla přirozeně součástí mnoha lidských příběhů. A myslím, že je to z textu cítit.

Při psaní vznikaly imaginární postavy, do kterých jsem míchala různé osudy, zážitky a emoce několika lidí najednou. Přidala jsem autentickou atmosféru mejdanů, některé situace lehce upravila, jiné domyslela nebo jim dala nový konec. Například část postavy Sabiny vznikla podle mé kamarádky, která pracovala u policie a svého času koketovala s představou, že by dělala policejní mluvčí. Vedly jsme o tom tenkrát sáhodlouhé diskuse na téma pro a proti. Dokonce jsem postavě v knize ponechala i její jméno, protože je u nás poměrně běžné. Jenže scéna s kartářkou a její předpovědí je zase čistě můj osobní zážitek. Tak jsem tyto motivy propojila a doplnila dalšími příběhy.

A protože je ta kamarádka vášnivá motorkářka, její svět se dlouhodobě točí hlavně kolem motorek a mužů – což spolu často docela souvisí. Pokud někdy držela v ruce něco papírového, byly to spíš policejní spisy než knihy, takže netuší, že jsem nějakou vydala.

Byla to vlastně taková alchymie – a právě ta mě na psaní bavila nejvíc. Které příběhy jsou zcela autentické, to asi úplně prozrazovat nechci. Ale jeden přece jen zmíním. Moje poslední partnerka vášnivě a prakticky neustále telefonovala. Tento rys jsem proto použila u jedné z postav. Na druhou stranu ale skvěle vařila, takže jsem její telefonní maratony docela dlouho tolerovala. Právě při psaní těchto scén jsem se opravdu bavila.

4. Kromě vážných vztahových témat, které tu otvíráte nechybí v knížce ani, poměrně specifický druh humoru, nějaké erotičtější scény i dramata, která chtě nechtě patří do života každého z nás. Přesto určitě spoustu lidí napadne, že nějaké rozdíly oproti heterosexuálním vztahům tu budou. Ať už v přístupu k problémům, v jejich řešení nebo v čemkoli dalším, co s partnerstvím souvisí. Jak to vidíte vy?

Co se týká mé osobní zkušenosti, mám za sebou delší vztahy jak s muži, tak se ženami. A zpětně vnímám, že jediný skutečný rozdíl pro mě byl v rovině intimity. Přestože je krásný pocit schoulit se muži do náruče a zažít ten pocit bezpečí, u žen je to jiná, těžko popsatelná rovina blízkosti. Intimita mezi ženami je pro mě v něčem diametrálně odlišná. Intenzivním způsobem, který se jen obtížně převádí do slov – spíš se musí prožít.

Pokud jde o společné soužití v každodenním životě, na rozdíl od hlavní hrdinky knihy jsem nikdy nezažila zásadní neshody v chodu domácnosti, a to ani ve vztazích s muži, ani se ženami. V tomto ohledu pro mě byla vždy přirozená souhra a rovnováha. Zároveň ale vím, že zejména v pozdějším věku, kdy lidé vstupují do nových vztahů, už společné fungování nemusí být tak samozřejmé a jednoduché jako dřív. I to je téma knihy.

5. Při čtení mi přišlo opravdu skvělé to stírání rozdílů, které jsou pořád ještě tak nějak společensky v mnoha lidech, kteří se na takový vztah dívají skrz prsty a vlastně s opovržením, zakořeněny. Skvěle je zde ukázáno, že skutečně není rozdíl mezi heterosexuálním a homosexuálním vztahem, protože v obou si partneři řeší naprosto totožné problémy. V tomhle směru si dovolím tvrzení, že jde ve své podstatě o i román edukativní, který má potenciál těmto lidem otevřít oči. Co byste právě těmto lidem, kteří po knize nesáhnou právě kvůli nějaké své úzkoprsosti a konzervatismu vzkázala? 

Ta kniha je určena především lidem, pro které jsou duhové vlajky tak trochu červeným hadrem. Ale právě oni by podle mě měli zkusit vidět i něco víc než jen mediální obraz, který dnes často vytváří sociální sítě nebo agresivní aktivistická část LGBT komunity.Většina stejnopohlavních párů totiž žije úplně obyčejné životy. Nepotřebují svou orientaci veřejně prezentovat, účastnit se PRIDE pochodů ani si dávat duhové symboly na profilové fotografie. Prostě chtějí žít svůj život vedle člověka, kterého milují. Se všemi běžnými radostmi, starostmi a problémy, které řeší úplně každý pár – bez ohledu na orientaci.

A právě to jsem chtěla v knize ukázat. Že mezi heterosexuálním a stejnopohlavním vztahem ve skutečnosti není zásadní rozdíl. Lidé v nich řeší stejné věci – důvěru, žárlivost, samotu, touhu po blízkosti, strach ze ztráty i obyčejný každodenní život.

Ta extrémní a hlasitá podoba veřejné propagace až propagandy LGBT vytváří negativní obraz o celé komunitě. A ten následně dopadá i na lidi, kteří chtějí žít úplně klidně a přirozeně, bez potřeby cokoliv demonstrovat nebo provokovat. Jak už jsem říkala, sama mám zkušenost se vztahy s muži i se ženami. A za celý život jsem nezažila, že by mě někdo kvůli tomu otevřeně napadal nebo urážel. Totéž platí o mnoha ženách v mém okolí, které žijí ve stejnopohlavních vztazích. Jsou mezi nimi úspěšné, talentované a sebevědomé ženy, které jejich okolí bere naprosto přirozeně.

Samozřejmě se vždy najdou lidé, kteří mají potřebu všechno hloupě komentovat. Ale upřímně – lidské úložiště blbosti je u některých jedinců nekonečné a nemá smysl tomu věnovat víc prostoru, než je nutné.