O důležitostech věcí obyčejných

Lidé spoustu věcí berou jako samozřejmost. Věci jako dýchání, ranní probouzení, tlukot srdce se berou jako něco, co je dané, co je s námi od prvních okamžiků našeho narození. V jistém věku si dokonce myslíme, že jsme nesmrtelní. Že o nic z toho nemůžeme přijít. A přitom jsou tohle ty největší vzácnosti. Něco o tom vím.

Sama jsem se narodila s nemocným srdcem. Nikdy v životě jsem se svobodně nenadechla. Ne tak, abych vlevo pod hrudí kostí necítila palčivé bodnutí a nemusela překonávat tlak, který v těch místech vznikal. Naučila jsem se dýchat mělce, povrchově a co nejminimalističtěji, abych se tomu pocitu pokud možno vyhnula. Ze strachu, z nepohodlí, z toho, že mě ta bolest vždycky zasekla, limitovala mě, omezovala. Teď se ale všechno změnilo. Po 26 letech svýho žití se opět učím dýchat tak, jako každý. Nic mne nelimituje. Učím se žít s pocitem, že jsem ztratila něco, co bylo po celý můj dosavadní život mou nedílnou součástí. Učím se žít s cizím předmětem v těle, který sice necítím, ale vím, že tam je. Takže si stále podvědomě uvědomuji jeho přítomnost.

Po té nekonečné době jakéhosi přežívání a užívání si života jak to jen jde, se můj život otočil o 2x 360 stupňů. Za tu dobu se můj stav zhoršil natolik, že se konečně rozhodlo o operaci, která se do té doby odkládala. Všechny ty dny strachu, probdělé noci plné nejistoty a nervy na pochodu byly předzvěstí toho nejzásadnějšího kroku. Celý život jsem o sebe bojovala, připravovala se na to, že tenhle den nastane. Říkala jsem si, že jsem na to připravená. Na to, co mě čeká, na všechna rizika. A pak došlo na lámání chleba a já zjistila, že nejsem připravená vůbec na nic. Ale jedním ze základních lidských pudů je pud sebezáchovy. A to za každých okolností. Právě ten se v tu chvíli projevil víc, než kdykoli jindy. Dal mi sílu se zapřít a všechen ten strach a obavy odsunout do pozadí. Protože strach oslabuje. Je pravda, že bez podpory mých nejbližších přátel bych to určitě nedokázala tak snadno, ale i přesto…za tenhle pud, za tuhle vlastnost, by měl být člověk vděčný každý den. Protože právě on vás nutí každý den vstát z postele a vybojovat si všechna malá i velká vítězství vašeho života.

Je pravda, že se po té operaci pořád ještě vzpamatovávám. Ještě dlouho potrvá, než se dostanu do toho správného jízdního pruhu, než přehodím výhybku do starých kolejí, ve kterých jsem jela. A i když to budou stále tytéž koleje, i když půjdu po téže cestě, přeci jen bude jiná. Barevnější, schůdnější, rovnější. Vzduch na ní bude čerstvější, provoněnější a lehčí. Momentálně jsem na tom stejně, jako když někdo, kdo je celý život upoután na vozíčku, vstane a začne chodit. Má chuť skákat, křičet, smát se, radovat se z nabyté svobody, volnosti a všeho, co mu bylo odepřeno úplně nebo v čem pociťoval jisté omezení. Stejně tak i já. A nikdo nemůže pochybovat o tom, že jakmile se oklepu, jakmile se plně zotavím, jakmile se všechny ty řezy a rány plně zacelí a dovolí mi zařvat z plných plic SVĚTE SEM TU!!! že nebudu váhat ani vteřinu a udělám to. Jen ať si kolemjdoucí koukají, jen ať si myslí, že jsem blázen, který patří do sanatoria. Jen já vím, jakou volnost jsem získala a jak vysokou cenu jsem za ní zaplatila.

Tímhle vším chci říct jedno. Nic ve vašem životě není samozřejmost. NIC! A proto si važte maličkostí. Važte si každého rána, ať je jakékoli počasí. Važte si svých přátel, kteří při vás stojí. Važte si sebe. Protože nikdo pro vás nikdy nebude znamenat víc, než vy sami pro sebe.