Občas si pletu sny a skutečnost. Občas mám pocit, že věci, který se
právě dějou, se už jednou staly. Že fráze který sou právě pronášený, už
jednou, ve stejný situaci a stejnym tónek, kdosi, kdysi někdo pronesl. V
tu chvíli si nejsem jistá, co je sen a co je doopravdy. Co už se stalo a
co jsem si jen vybájila, vysnila si. Občas prostě nevím, co je pravda a
co je jenom výplod mojí mysli. Nejsem si jistá místem, dialogy, lidmi,
který je pronášejí, ani sama sebou. Jistej pocit deja vu si v životě
zažil asi každej, ale tohle je něco jinýho. Je to… Nepopsatelný. Je to
tak jiný, tak znepokojující, tak děsivý, že se mi vždycky zastaví na
chvíli dech. Jako bych sledovala sama sebe a dění kolem, jako ve
zpomalenym filmu. Jako bych se odkudsi dívala sama na sebe. Asi jako
když sledujete televizi. Jenom tak nějak víte, že se to týká přímo vás. A
vy s tim nemůžete vůbec nic dělat. Jen se tiše dívat a čekat, jak to
dopadne. Nemůžete to nijak ovlivnit. Protože v tu chvíli nic, co se vás
týká, nemáte pevně v rukou. Jste jenom loutkou, figurkou na šachovnici
osudu, který vás přesouvá z políčka na políčko, z černé na bílou, jak se
mu to zrovna hodí. Snaží se vás sice dovést k vítězství, ale ať už dáte
šach nebo šach mat, stejně prohrajete. Protože ta hra stejně skončí. A
vy s ní. Osud vás uklidí do krabičky k ostatním figurkám, zavře a schová
do skříně, kde na vás bude sedat prach do doby, než se někdo rozhodne
si s ním dát zase partičku a zkrátit si tak dlouhou chvíli.
Komentáře
Okomentovat