O životních prioritách

Proč prý nejsem jako moje sestry. No…odpověď je celkem jednoduchá.

Protože nejsem hubená blondýnka. Protože nepotřebuju ke štěstí baráček se zahradou, hezkýho kluka s namakanýma rukama a plochym břichem. Protože před jménem či za jménem nepotřebuju mít titul. Protože nepotřebuju mít perfektní nehty, make-up a hadříky z drahejch obchodů. Protože nepotřebuju pózovat na billboardech a mít rozhovor se svojí fotkou v novinách. Protože radši než v lesklejch botičkách na podpatku za děsný prachy vyrazim ven v mejch oblíbenejch krysařových botičkách, se sekáče, který sou sice trochu okopaný a ta modrá kůže se z nich loupe, ale sou božsky pohodlný. Protože mám ty priority prostě někde jinde.

Mnohem radši se obleču do zvonových džínsů a trička s podivnýma nápisama či citátama. Raději stojím za foťákem, než před ním. Je mi jedno, jestli má můj chlap pekáč buchet na břiše a přijatelný datum narození v občance. Radši pudu na pivo do podivný putiky s bezvadnýma lidma, než na suši s těma, se kterejma si nemám co říct. Radši se budu stýkat s vyléčenýma feťákama, beznadějnýma huličema, podivínama, co mají spoustu imaginárních kámošů, intelektuálama, co si jedou trošku free život a názory a oprsklejma šermířema, kteří jsou věrnýma kámošema než s lidma, který mluvěj jenom o svý práci, kariéře, dovolenejch, festivalech a bezva podnicích, kde zrovna byli na večeři. Mám ty priority prostě někde jinde.

A sem takhle opravdu šťastná. Netoužím zkrátka po lustrech z křišťálu.