Neustále si pohrávám s myšlenkou, jaká mne čeká budoucnost, co všechno mě ještě čeká, zda už to vždycky, a na pořad, bude jenom takhle. Jestli na mě někde někdo čeká. Někdo důležitej, zlomovej, osudovej - říkejte si tomu jak chcete. Jestli se někdy budu z práce těšit domů, protože tam čeká někdo jinej, než neurotickej kocour, kterýmu stačí podrbání a plná miska. Jestli se jednou, někdy, budu vracet k někomu, kdo se zeptá: "Jaký si měla den?" a kdo bude stát o odpověď. A čím jsem starší, tím častěji mi tyhle věci víří hlavou. Tím častěji a toužebněji čekám na odpověď. Na odpověď, kterou si sama nedovedu dát. Protože jí musí zodpovědět někdo druhý. Někdo, kdo tu zkrátka není. A když už se mi na chvíli někdo takový mihne životem, vždycky to skončí u toho, že zůstávám sama se svými otázkami, splíny a další jizvou na duši.
A tak dál trávím svůj čas v práci, po kavárnách, barech. S foťákem i bez něj, sama nebo s kamarády. Nad knížkou nebo jen s vlastními myšlenkami. Dál se vracím do pronajatého bytu, dál na mě za dveřmi čeká jen ten kocour, kterýmu po nocích brečim do kožíšku a čekám na odpověď. Na někoho, kdo mě jednou vezme za ruku a už ji nebude chtít pustit. A dál tu visí věcné otazníky a vykřičníky, které si přejí něco lepšího. Něco lepšího pro obyčejnou holku, která sice svýmu muži nikdy nedá pokrevní potomky. Která není nohatou prsatou blondýnou s ideálníma mírama jako z pánskýho časopisu, ale za to ho zahrne láskou, přízní, pochopením a zaplní společný byt smíchem a pohodou. Ale je mi to vůbec souzeno? Dočkám se toho někdy? Toho obyčejného štěstí, o kterém čteme v pohádkách? Zas další otázky...
Komentáře
Okomentovat