Nadávat u piva nestačí

Musím se vám k něčemu přiznat. Dost dlouho mě politika nijak zvlášť nebrala, neoslovovala, přišlo mi, že se mě to netýká. Jooo, uznávám, není to bůh ví jak šokující přiznání, ale přesto… Jako od mladý holky s ideálama, že svět je skvělej a úžasnej se to asi dalo trošku čekat. Když mi bylo osmnáct, fakt sem to neřešila. Možnost jít k volbám byla jen další položka na seznamu toho, co jsem jako dospělá mohla dělat, za co jsem mohla převzít odpovědnost. Až když jsem ve dvaceti začala bydlet sama a nějak jsem si vlastní život uspořádala a ujasnila jsem si věci, který pro mě jsou nebo nejsou důležitý, začala jsem to řešit nějak víc. V tý době už jsem sice pár let dělala dobrovolníka pro Amnesty international (AI), – o čemž vám povím třeba někdy příště – ale vždycky se řešilo spíš dění ve světě, světové problémy, trable, lidi, důsledky. V jistou chvíli mi ale došlo, že je třeba začít u toho, jak se mám já, jak se mají lidé v mojí zemi, kraji, městě. Do tý doby jsem se hrabala ve velký hromadě písku, ale přehlížela pro ni samostatná zrníčka. Takže jsem se vrátila na začátek.

A tak začala moje angažovanost na různejch demonstracích, účast na otevřených diskusích o tom, jak zlepšit věci v mým městě atd. atd. Aktivně jsem začala sledovat aktivitu Milionu chvilek, vyplňuju dotazníky, podepisuju petice, otvírám debaty, když to jde. Aktuální politický dění se mi nelíbí ani náhodou, z mnoha důvodů. Ať už jde o to, jak se Stát k lidem chová, ať už jde o péči, kterou nám kdokoli poskytuje, ať už jde o řešení problému Covid-19 – k tomu mám taky dost co říct a taky bych se k tomu ráda vyjádřila nějak později. V AI máme několik placek a na jedné z nich je skvělej text platnej naprosto pro cokoli. Zní NADÁVAT U PIVA NESTAČÍ. To je, myslím si, velká pravda, na který se, doufám, všichni tak nějak shodneme. Ono remcáním, nadáváním a stěžováním si kamarádům nebo spolupracovníkům, člověk fakt nic nezmění. Tím, že si na něco budeme jen stěžovat, svět lepším neuděláme. Je třeba něco dělat. Vyjádřit svůj názor veřejně, oficiálně a nahlas. Ať už se jedná o cokoli, co vás štve, mrzí, tíží. O cokoli, s čím zrovna nesouhlasíte, co se vám příčí, co vám dělá vrásky. A právě proto je třeba k těm volbám skutečně jít. Právě proto je třeba ukázat a zakřičet: JSEM TU, MÁM SVŮJ NÁZOR, SVŮJ POSTOJ, SVŮJ VLASTNÍ HLAS!!! Každý z nás má totiž možnost něco změnit. Nebo se o to alespoň pokusit. A osobně si myslím, že ten, kdo té možnosti – kterou navíc nemá na světě každý – nevyužije, nemá nejmenší právo nadávat. Protože nadávat a stěžovat si, můžeme jen na to, co jsme se sami alespoň pokusili změnit.