O společenských očekáváních

„Lauro, jestlipak už máš nějakého chlapce?“ obligátní otázka ze slavného českého filmu, kterou nám – nebo aspoň mě jo – čas od času prostě položí každej. A čím jsem starší, tím je to nějaký intenzivnější. Nebo to možná jen nějak víc vnímám. A ruku v ruce s tím jde otázka ohledně dětí. Lidi totiž tak nějak předpokládaj, že v jistým věku už toho stálýho partnera mít budete. Že budete mít někoho, s kým začnete budovat společný hnízdo, do kterýho časem přibudou i ta ptáčata. Oni toho lidi vůbec tak nějak dost předpokládaj. Jsou totiž věci, který se od vás tak nějak očekávají. Patří to do takový tý všeobecně společensky uznávaný škatulky, kterou byste měli, dle očekávání naplnit. Ale ono to ne vždycky jde. Ne vždycky je naplnění těhle společenských očekávání v síle člověka.

Je mi 26 let, 10 měsíců a 17 dní. Žiju v pronajatym bytě 1+1, aktuálně bez partnera, vlastní dítě si nikdy nepochovám. Možná to je důvod, proč…proč věčně věků chodím s chlapama, který se mnou chtěji akorát spát. Možná proto chodím s chlapama, který už svoje děti mají, což taky ale znamená, že k nic dost často mají i nějakou ženu. Někoho, s kým už si svůj život a svůj sen prožili. A pak mají mě. Občas, letmo a pomíjivě. A já mám je. Občas, na chvilku.

Svýho času jsem děti vážně chtěla. Měla jsem i chlapa, se kterým jsem si je přála mít. Což už je téměř dávnověk. Pak jsem nabyla dojmu, že na to, být matkou nemám vlohy. Nebo možná povahu, a že to, že je mít nemůžu je v tom případě v pořádku. Nějak mi to přestalo být líto a začala jsem si žít na hodně volný noze. Bez závazků, bez zodpovědnosti, bez komplikací. A teď? Od zimy se všechno zase nějak obrátilo naruby. Sice mě baví courat po večírcích, po barech, neřešit, že nemusím běžet domů chystat večeři a prát už po stý ty stejný ponožky a punčocháče od bláta, ale…vracím se pořád do toho stejnýho bytu a nikdo tu nečeká. Nikdo mi nepomůže posunout skříň, když to potřebuju, nikdo mě v noci neobjímá, nikdo mi neuvaří čaj, když jsem nemocná, nemám komu chystat svačinu do práce, na koho se těšit.

Ono člověku nic nespadne z nebe. Nic se nestane jen tak. Pasivní čekání na zázrak se nevyplácí. A ani Baby nebude věčně sedět v koutě. Je fakt, že jsem většinu času v pohodě, veselá, akční, neřeším to a jsem tak nějak spoko…ale nikdo netuší, co se děje za zavřenýma dveřma mýho bytu, když nemůžu spát a celou noc koukám do stropu a nepřeju si nic jinýho, než mít vedle sebe někoho, kdo na ten strop bude koukat se mnou.