Vždycky, nebo alespoň dost dlouhou dobu, jsem si hrozně přála být novinářka. Jooo jako dítě sem chtěla být popelář, kosmonaut a potápěč, ale to jsou takový ty dětský sny. Je fakt, že jiný holky chtějí být princeznou, baletkou, herečkou, zpěvačkou a nevím čím vším ještě, v tomhle jsem se hodně vymykala, ale tak co už. Holt každý jsme jiný a máme tím pádem jiné sny. Každopádně, chtěla jsem být i novinářkou, ale hrozně se mi příčil takovej ten bulvární kontext, kterej to mělo. Já jsem dost držkatá holka, hodně si řeším vlastní postoje, názory a snažím se k tomu vždycky vyvolat dialog. Což vám ta novinařina úplně, ne vždycky, poskytne. Po škole jsem byla dokonce i 14 dní na stáži v našich místních novinách a paradoxně to na mě mělo úplně opačnej dopad – vůbec mě to nepřesvědčilo o tom, že tuhle práci chci opravdu dělat. Spíš jsem k tomu zaujala dost negativní postoj no. Navíc, v té době už jsem jistý druh „novinářské“ práce dělala. A to dost dlouho. Proč dávám slovo „novinářská do uvozovek? Zcela záměrně.
Psal se rok 2012. Byl podzim, já byla tuším zase marod, jako vždycky touhle dobou a tak byla spousta volného času na knížky. Byla jsem v prváku na střední knihovnický škole a literatura byla v podstatě středem mého vesmíru. Večer jsem projížděla sociální sítě, e-mail a tak a jeden z nich byl od našeho novináře a fotografa, že hledá někoho, kdo by pro jeho web zaměřený na kulturu zrecenzoval knížku ŠTIKA V RYBNÍCE od Aleše Pragera, což je autor pocházející právě od nás z Tábora. Prý si při té příležitosti vzpomněl na mě, protože ví, že mám tu literaturu ráda, že tím hodně žiju, navíc to studuju a tak. Nadšená a levitující kdesi u stropu jsem mu odepsala, že JOJOJOJOJOJOOOOO DO TOHO JDU, TO JE PECKA, ÚŽASNÝ, SKVĚLÝ, SEM S NÍ. A tak začala moje cesta do hlouby literatury, do hlouby psaní, do pitvání se v textech, jejich rozborech, které se od těch školních markantně lišily, do zákulisí…
Za tu dobu, co pro pro tenhle web (kulturne.com) píšu, jsem se hodně posunula. David mě neskutečně moc naučil ať už co se psaní týče, tak i toho jak fotit – protože po letech jsem se dostala i k focení různých kulturních akcí, festivalů, divadel. Naučila jsem se, že nestačí jen mačkat spoušť a napsat o čem knížka je a proč se mi líbila, případně nelíbila. Naučila jsem se pracovat s textem, se sebou, zaobalit svoji negaci a nasranost z opravdu špatné knihy do nějakýho lepšího, snesitelnýho balíčku, tak, aby to bylo pro všechny informativně snesitelné a přesto jsem vyjádřila to, co jsem cítila. Těch současných osm let, co můžu tohle dělat, mi dalo víc, než jakákoli stáž, kurz nebo cokoli podobného. Samozřejmě to nebylo snadný. Kritika byla a pořád ještě občas je, ale člověk se tím nesmí nechat zviklat, nesmí se nechat odradit, hodit nos nahoru a prohlásit, že ta práce je prostě skvělá a dotyční tomu nerozumí. Je třeba si tu kritiku a rady vzít k srdci, poučit se a tím se posunout dál. Protože jedině takhle se člověk učí, jedině takhle se posouvá kupředu, jedině takhle může dosáhnout toho, že se ve své práci bude stále a stále zlepšovat.
Neříkám, že jsem profesionál, že moje práce je profesionální, ale dělám vše proto, aby to tak bylo. Protože si tak plním svůj sen. Navíc ve společnosti skvělého učitele, který mi dává prostor se zlepšovat a upouští uzdu mé fantazii, projevu i schopnostem, kterým – doufám, snad – věří. Tak nenoste nos nahoru. Konstruktivní kritika od profesionála, který to s vámi myslí dobře je v pořádku. Nikdo vás nenutí dělat to, co děláte. Vždycky můžete mířit výš. Jen je třeba mít na paměti, že je třeba pro to něco udělat. Něco tomu obětovat a nečekat, že vám Osud, Svět nebo kdokoli přinese všechno na zlatém podnose. Takhle svět opravdu nefunguje.
Komentáře
Okomentovat