Roztříštěná

"Čím déle se dívám, jak si vybírají knihy, šeptají do telefonů a usínají v křeslech, tím více se cítím sama, něco mě táhne dolů. Každý ví, jak žít život. Já ale ne. Kdy se to konečně zlepší?"

 

Tohle je jen jeden z mnoha úryvků z knihy „Dívka na kusy“, kterou jsem nedávno přečetla. A proč vám sem dává právě tohle? Protože jeden z pocitů, které jsou mi známé víc, než si kdokoli mže myslet. A tím kdokoli, myslím i ty z mého blízkého okolí. Je to pocit, se kterým jsem se v jistou dobu potýkala denně. A občas pořád ještě potýkám, i když už ne tak často jako před třema rokama.

 

Ale nesměla jsem to nechat být, přestat to přehlížet, přiznat si, že tohle je kurva hodně špatně. Ono těch pocitů bylo mnohem mnohem víc. V jednu chvíli to došlo až tak daleko, že jsem zvládla vystřídat i 3-4 nálady za jednu 15 minutovou cestu autobusem. A to od totální euforie a pocitu, že bych objala všechny na světě až po pocit, že musím akutně někomu hrozně ublížit nebo ho aspoň od plic seřvat jenom proto, abych si ulevila od toho neskutečnýho vzteku, kterej se vzal ani nevím odkud. A to jako fakt nechcete.

Přitom nic z toho nemělo nějaký pádný důvod. Je fakt, že v tý době toho na mě toho bylo moc, ale nebyl to o nic větší stres, než jakýmu jsem byla vystavená do tý doby. Prostě se jen v mojí hlavě něco porouchalo. Takový věci zkrátka nemusí mít důvod. Nebo toho prostě jen bylo moc. Všech těch věcí, které jsem neříkala, který jsem dusila v sobě, nechávala si jako hořká tajemství, protože jsem s tím nechtěla zatěžovat okolí. Protože svět má vždycky větší problémy, než jsou ty moje.

Mluvit o tom, co mě sere, co mě trápí, co mě bolí jsem se naučila až pozdějc. Až v okamžiku, kdy jsem skončila u psychiatra, pod lékama, na terapii. Až když už bylo skoro pozdě. Protože v okamžiku, kdy si člověk jednou sáhne na život, kdy jednou jedinkrát sáhne po žiletce jenom proto, aby společně s krví odplavil tu bolest, která mu leží v duši, je strašně snadný to opakovat. Je to jen první krok na tenkej led, kterej pod vámi začne praskat. A právě na tenhle svůj tenký led, bych vás letos ráda vzala s sebou. Jestli se nebojíte.

A menší výzva pro všechny. K tomuhle mýmu instagramovýmu postu - nebo klidně i sem, případně na můj e-mail (vysvlecena@seznam.cz) mi můžete psát jakýkoli otázky na téma sebepoškozování a pokus o sebevraždu, což je jedno z témat, který bych tu ráda otevřela. Možností je schválně několik, protože ne každý jsme všude, ne každý chce být vidět. Přesto bych byla ráda, kdybysme to téma otevřeli tak nějak společně. Protože to souvisí s tím, co jsem psala před chvilkou, protože je to součást mojí minulosti, přítomnosti i budoucnosti. A může to být i vaše minulosti, přítomnost či budoucnost. Vždycky je lepší o věcech mluvit. Otevřít je. Nemít z nich strach. Postavit se jim tváří v tvář. Protože dokud to neuděláte, dokud si jistý věci nepřiznáte, bude po vámi ten led pořád praskat. A s každou další prasklinkou se ocitnete blíž ledové vodě pod ním. Vodě, ve které se můřete buď utopit, nebo se znovu narodit.