Kdysi jsem někde četla nebo možná slyšela, že
nejsmysluplnější vztah máme především sami se sebou. Ti ostatní jsou až na
druhém, třetím, xtém místě. A určitě je na tom něco pravdy. Ať už si o svém
jednání za různých situací myslíme cokoli, vždycky – v okamžiku, kdy dojde
na lámání chleba, kdy se máme pod tlakem a rychle rozhodnout, kdy jsme v nebezpečí
nebo ohrožení – se rozhodneme tak, aby to bylo nejlepší a nejbolestivější pro
nás. Vždycky zapůsobí hlavně pud sebezáchovy, který je hluboko zakořeněný v každém
z nás a probudí se pokaždé, když je to třeba. Můj druhý nejsmysluplnější a
nejtrvalejší vztah, je vztah s mým městem. S místem, kde jsem
vyrostla, dospěla, zažila si první lásku, dost možná tu právě teď prožívám tu
poslední, s místem, které mi přineslo spoustu radostí i starostí, bolestí
i pohlazení měkkých jako kočičí tlapka. S městem s krásnou historií,
kulturou a těma nejúžasnějšíma lidma, jaký si jen dokážete představit.
Tábor je pro mne domov. Znám jeho uličky a každý kámen v nich.
Vím, jak tu voní vzduch, v jakých tónech tu zpívají ptáci, kde v létě
najdete nejchladnější stín nebo naopak místo zalité sluncem. Tábor je pro mne
všechno. Spousta lidí mne svého času lámala a lanařila k tomu, abych se
přestěhovala do Prahy. Prý, že je pro mne Tábor malým městem, které mi nemůže
nabídnout to, co bych pro plnohodnotný život a pro svoji povahu potřebovala.
Pravdou ovšem je, že pokud by mne někdo vytrhl z místní hlíny, umřela bych
žalem stejně, jako umře strom, když ho přesadíte někam, kde se necítí být doma.
Mám tu všechny živiny, které potřebuji k životu. Tohle město mi dodává
sílu, když mám dojem, že už hůř být nemůže. Lidé, kteří mne znají a kteří tvoří
jistou část mého života – ať už v něm hrají větší či menší roli – mi dávají
naději, lásku, pochopení a dokážou to, co není všude samozřejmostí. Dokážou mi
vdechnout nový elán do žil. A stačí k tomu jediný úsměv nebo vřelé přivítání v mojí
oblíbené kavárně, zvuk klapajících bot na dláždění u Jordána, hluboký nádech na
místě, kde je krásně, svěže a kde prostě vím, že tady jsem doopravdy doma, že
jsem tam, kde mám být.
Takže pokud bych měla říct, s kým jsem kdy měla
nejsmysluplnější a nejpevnější vztah, bylo by to moje město. Za všechny ty
roky, co tu žiju, jsem tu zakořenila. Hluboko, pevně a trvale. Navždycky. A je
úplně jedno, jaké je počasí, jestli jsem sama samotinká, jestli vedle sebe mám partnera
pro život, náhodnou známost nebo jen partu kamarádů. Protože ať tak či tak,
vždycky kolem sebe mám toho nejvěrnějšího parťáka – Tábor, město s husitskou
tradicí a minulostí, která tu stále žije. Přežívá v každém z nás. A
pokud v někom ne, tak ve mne několikanásobně.
Komentáře
Okomentovat