Aby na Světě bylo líp

„Tobě za tyhle tvoje demonstrace, protesty a aktivistický věci, jednou někdo rozbije půllitr o hlavu.“ nechal se kdysi slyšet jeden člověk z mého okolí. No…možná rozbije, možná mě jednou i zavřou, – když tak pozoruju, jak to u nás a ve Světě začíná vypadat, tak bych se tomu ani nedivila – ale aspoň se to stane při něčem, čemu skutečně věřím, v co vkládám svoje naděje, svoje sny a svoji víru v to, že jednou může být na Světě krásně. Pro mě, pro příští generace, pro ty další i pro ty další. Pro nás. A chápu, že to někomu může připadat hloupý, zbytečný a neefektivní, to je v pořádku, mě ale ne. Někdo zkrátka adoptuje děti, někdo se stará se o starý a nemocný psy, někdo nedělá nic a jenom kafrá.

Celý tenhle smysl pro spravedlnost, pro lidská práva a různý nespravedlnosti se ve mně probudil zhruba v době, kdy mi bylo dvanáct třináct. V tu dobu jsem začala aktivně sledovat činnost několika organizací a u dvou z nich zůstala dodnes. Tou první je celosvětová organizace Amnesty International – tam to začalo podepisováním petic, sledování některých případů a když jsem se s nimi potkala na jedné akci osobně, tak i velmi silnou a inspirativní diskusí. A teď? Teď dělám už pár let koordinátorku skupince u nás ve městě, aktivně se účastním všech akcí, podílím se na jejich organizaci a propagaci…zkrátka a dobře tím žiju. Naplno, se vším všudy. Vkládám do toho spoustu času, energie, občas i financí a hlavně elánu, který mě zatím neopustil a doufám, že ani neopustí. Není to vždycky jednoduchý, spousta těch případů je neskutečně psychicky náročných, – zvlášť, když vidíte do zákulisí každého jednotlivého osudu, víte, jak se s těmi lidmi zachází, čím si procházejí oni i jejich rodiny – ale o to víc s tím chci vždycky něco udělat. Nebo se aspoň pokusit udělat maximum pro to, aby se ta situace zlepšila. I přes to, že se neustále setkávám s tím, že je to nesmysl, sluníčkářství a neefektivní práce, která nikam nevede. Všechno je to hned smysluplnější, když se ke mně dostane zpráva o tom, že dotyčného pustili, že je zpátky u své rodiny, že žije. Protože to je to nevětší zadostiučinění, kterého se mi může dostat. Za ty nervy a všechno mi to stojí víc, než cokoli jiného.

A tak občas běhám po Táboře převlečená za pandu, – nedávná kampaň na upozornění situace v Tibetu, který je už 60 let okupován Čínou a Tibeťanům jsou upírána práva na jejich náboženství, kulturu, vzdělání a další věci, doufám, že o tomhle tak nějak víte – stojím u stánku s peticemi za propuštění politických vězňů v nejrůznějších zemí světa, batůžek mám oplackovaný odznáčkama podporující nejrůznější kampaně a upozorňující na nejrůznější problémy, vylepuju plakáty, rozesílám e-maily, sdílím kde co na sociální sítě nebo se třeba účastním různých ekologických (činnost Greenpeace sleduju už nějakých 14 let a i tam se snažím zapojit seč mi síly stačí) či politických demonstrací (Milion chvilek, které mne taky nenechávají chladnou).

Greenpeace třeba každoročně pořádá skvělou eko výzvu, která by měla inspirovat každého, komu není tohle téma úplně lhostejné a něco naučit ty, kteří do něj ještě plně nepronikli. O tom vám napíšu už brzy, i když mojí angažovanost v ekologických směrech už jste tu mohli postřehnout. A věřte mi, že ještě postřehnete. Zkrátka a dobře, snažím se. Protože mi není jedno, v jakém Světě žiju. Protože mi není jedno, co tu po sobě jako lidstvo zanecháváme. Protože i ta nejmenší snaha se počítá.