Lolity, hladoví vlci a ti ostatní

„LOLITA, SVĚTLO mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-ó-el-í-té-á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na „- tři!" ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.“

Asi nejznámějším literárním citátem plným lásky, touhy a poblouznění z nevinné čistoty bych ráda otevřela tenhle text, který mám v hlavě už hrozně dlouho a který jsem přepisovala a upravovala snad tisíckrát, než dostal podobu, se kterou jsem ve všech směrech spokojená, protože prostě bylo třeba nějakým způsobem cenzurovat a taky je třeba zachovat soukromí těch, kterých se to týká. Narovinu říkám, že všechno to, co tu padne je pravda a nelituju ani jednoho jediného okamžiku, který vám tu, zabalený do hezkého literárního pozlátka známých a kontroverzních děl, přednesu. Myslím si, že nejsem jediná. Momentálně mám jediný cíl. Ukázat, že láska má mnoho podob. A nevybírá si. Stává se.

Od dětství nás rodiče nebo třeba i prarodiče varují před nejrůznějším nebezpečím, které na nás číhá za každým rohem. Nehledě na všechny ty pohádky, který posloucháme před spaním - Sněhurka končí ve skleněné rakvi, protože si vzala jablko od cizí osoby, Budulínka unesou, protože otvíral, komu neměl, Karkulku sežere vlk, protože nebyla dostatečně obezřetná a v lese mu vykecala úplně všechno, co mohla. Nic z toho nás ovšem nutně nepřipraví na skutečné setkání se zlem. Nepřipraví nás na to, co nám okolnosti života přinesou a už vůbec nám neukážou, že i takový vlk má svojí „lidskou stránku“. Zlo je vždycky prezentováno jako zlo a to zcela bez výjimek. Ve všech těch pohádkách je zlo potrestáno, hlavní hrdina a neposlucha zachráněn a hotovo. Ale je třeba si uvědomit, – a pravděpodobně si to jako dospělí časem uvědomíme – že nic není tak jednostranné, tak jasné. Nic není jenom černé nebo bílé – většinou je to taková nudná upatlaná šeď, kombinace obojího. Protože i ten největší zlou může být ve své podstatě dobrý – nebo alespoň ve většině případů.

Nerada bych aby to vypadalo, že v tuhle chvíli obhajuju všechno zlo světa a chci v něm najít alespoň špetičku dobra. Chci se zaměřit jen na jeden jediný příklad. Na něco, co je i u nás – v moderním světě, v moderní době, která se snaží tvářit jako otevřená všemu, jako doba pokroková, jako doba svobodná, jako doba bez předsudků. Ráda bych se pokusila zbořit jedno velké tabu, nebo alespoň zatřást jeho základy. Protože se týká přímo mě. Protože je natolik kontroverzní, že při jakékoli debatě jsou jeho aktéři okamžitě odsouzeni k jasné roli – oběť je oběť netvor je netvor, hotovo dvacet. Protože Lolita nebyla a není sama.

„Jsem zamilovaná a cítím se být milována jako nikdy před tím. To stačí k vymazání všech nesrovnalostí, k odročení všech soudů o našem vztahu. – To, co objevuji v G.-ově náruči, dosud nedostupné území dospělého sexu, je pro mě jako nový světadíl. Jako privilegovaná žačka soustředěně prozkoumávám mužské tělo, vděčně vstřebávám poučení z něj a soustředím se na praktická cvičení. Mám pocit, že jsem vyvolená.“

Výstižněji to snad ani napsat nelze. Nebo možná lze, ale těžko bych hledala slova, která jsem sama, ve stejné pozici jako V. z knihy Svolení odkud si půjčuji další ukázku, nosila v duši. Přeci jen už je to…kolik vlastně? Patnáct let. To číslo se zdá být neuvěřitelné a ještě neuvěřitelnější se zdají být celé ty roky, kdy jsem spočívala v náručí muže, který byl o tolik starší než já, tehdy oficiálně, právně dítětem. Kdybyste se mě zeptali, jak, kdy to celé začalo, nebyla bych vám schopna odpovědět. Celé se to stávalo nějak pomalu, něžně jako když vstupujete na území, kam víte, že nesmíte. Jako když byste brali do rukou jedovatého hada a báli se i dýchat abyste ho nevyprovokovali k uštknutí. Zároveň ale víte, že vás stejně kousne. Protože je to jeho přirozenost, jeho podstata bytí, které nemůže odolat. Protože ten pud je zkrátka silnější, než zdraví rozum, který mu radí, že mu nechcete ublížit.

Tahle metafora se mi vlastně dost líbí. Otázkou ovšem je, kdo je ve skutečnosti tím hadem. Dost možná jsou totiž dva. Určitě není mým záměrem toho muže obviňovat, ukázat na něj prstem a z plných plic zařvat: „To je on! To on mě ve čtrnácti připravil o nevinnost! To on ze mě udělal Ženu a otevřel mi svět, o kterém dívky jen sní! On byl „TEN PRAVÍ“, kterému by se děvče mělo v pravý čas odevzdat.“ Není to totiž tak, že bych byla zneužitá, znásilněná nebo zmanipulovaná sladkými slovíčky o tom, jak jsem jedinečná. To mi totiž začal říkat až později. Až v okamžiku, kdy jsme byli lapeni v síti, ze které se nedalo vymotat. Bylo to jako nastoupit do letadla, aniž byste věděli, kam letíte. Nemůžete ten směr ovlivnit, nemůžete vystoupit. A tak se řítíte nekontrolovaně vpřed.

Do toho letadla jsem nastoupila dobrovolně s naprostým uvědoměním si toho, co to znamená, o se stane. S převzetím veškeré zodpovědnosti, kterou takový krok přináší. A nikdy, opravdu nikdy, jsem toho rozhodnutí nelitovala. Naopak. Jsem vděčná za to, že to byl on a ne nějaký pubertální pitomec, kterému by šlo o to, si zašukat a otevřít si tak cestu k pravidelné dávce potěšení. Jsem vděčná za tu pozornost, něhu a opatrnost, které se mi v tomhle směru dostalo. A i když jsme oba věděli, – od samého začátku – že z toho, co mezi námi je, nikdy nebude plnohodnotný vztah se vším všudy, byli to ty nejhezčí roky. Vrhali jsme se na sebe jako hladoví vlci bažící po tělesném teple toho druhého, přinášeli si veškerý požitek sexu v tolika polohách – mentálních i těch fyzických – a zkoumali detailně toho druhého s neukojitelnou nenasytností (o tomhle vám ještě někdy napíšu, vnímám to jako téma, které je na delší vyprávění).

Nutno říci, že pokud sváděl on mě – a že to tak bylo, o tom opravdu není sporu – tak stejně tak jsem sváděla já jeho. Postrkovala jsem ho, ubezpečovala ho, že vím, co se děje – a skutečně jsem to věděla – a že za to všechno, co se teprve mělo stát jsem schopná převzít svůj díl viny a zodpovědnosti. Byla jsem plně připravená to udělat, a kdybych měla archivované všechny ty SMS zprávy, které jsme si vyměnili, bylo by všem jasné, že to tak skutečně bylo. Protože to on couval, to on se bál…to on se to do poslední chvíle snažil zastavit. Ale touhu a jakýsi druh lásky – protože to láska byla – nemůžete zastavit. Je to moc velká síla, které, stejně jako gravitaci, nemůžete poručit. Zkrátka to není ve vašich silách.

„Dobu konzultačních hodin začnu trávit u něj ve třídě. Učím se u stolu, on pracuje u katedry a skrze okna nás hřejí zlatavé říjnové sluneční paprsky. Někdy dorazí i další studenti kvůli nějakým úkolům, ale většinou tam býváme jen my dva.“

Má temná Vanessa – další z knih, která ukazuje vztah mladé dívky – oficiálního dítěte – a staršího muže. Ve všech třech případech, které jsem tu citovala, jde o muže, které by dívkám mohli dělat při nejmenším otce nebo třeba strýce. Ve všech třech případech jejich vzájemný vztah – protože každé lidské setkání a kontakt je určitým druhem vztahu – překročil hranice, které stanovila naše úzkoprsá společnost. Všechno se to schovalo za paragrafy a zákony, které ovšem nepočítají s výjimkou. Nepočítají s tím, že se něco může vymykat standardům a vytyčeným hranicím.

A dokud společnost nepřipustí fakt, že i mezi dospělým mužem a mladou dívkou, která je právně stále považovaná za dítě, ale ve skutečnosti už žádným dítětem není, – a neberu jen fyzickou stránku věci, ale především tu mentální – může vzniknout vztah na velmi vysoké úrovni se vším, co ke zralému vztahu se vším všudy patří, nikdy nebudeme tak pokrokový, otevření a moderně smýšlející, jak se snažíme tvářit. Do té doby nikdy plně nevylezeme se svojí ulity společenských konvencí, které nám kdysi kdosi vnutil nebo nás v nich vychoval. Do té doby bude i takováhle podoba chtíče, který jde ruku v ruce s láskou, jen dalším tabu, které nás jako společnost degraduje a posouvá o pár století zpět.