Hysterie, stěhování a panika, která je občas na místě

V životě ženský je několik důležitých mezníků, který zásadním způsobem ovlivní její žití. První pusa, první rozchod, první sex… Všichni asi tak trochu tušíme kam, až to může vést, že jo? No…dneska by to mělo být o něčem, na co jsem se chystala poměrně dlouho, přála si to a nakonec se z toho drobátko sesypala, brečela a do práce dorazila natolik hysterická, že sem byla rozhodnutá to celý odpískat. A to dohromady nejde o nic velkýho, nikoho si neberu, nejsem těhotná, nechystají se mi uříznout nohu. S mým současným přítelem, kterého možná znáte s instagramu, jsme spolu už rok a nějaký drobný a tak asi logicky – i když je fakt, že to byl můj první chlap, kterej nad podobnýma věcma takhle reálně přemýšlel a navíc to myslel smrtelně vážně – došlo k tomu, že jsme začali mluvit o sestěhování se. A došlo i na lámání chleba a já začala balit a zařizovat stěhovací vůz a někoho, kdo rozebere moje knihovny a odtahá se mnou všechny ty bedny. A teď se právě dostáváme k celýmu jádru něčeho, co se může jevit jako velkej problém, i když z toho mám strašnou radost – a tolik smíšených pocitů na jednoho člověka je fakt moc silný kafe, to by ani Gilmorovic holky nevydejchaly.

Od září bylo vlastně všechno úplně v pohodě. Balila jsem, s Martinem jsme různě přesouvali nábytek u něj v bytě, zařídili si skvělej a krásnej společnej koutek s veškerou muzikou, – a věřte mi, že jí máme fakt hroznou spoustu, protože on je muzikant a já sem závislá na zvuku a nesnáším ticho – začala jsem nakupovat nějaký drobnosti, který by nám to U NÁS DOMA zvelebily a já začala pomalu cpát svoje oblečení do pytlů a knihy do krabic, který jsem denně tahala z práce. Těšila jsem se, radovala a celý se to zdálo být superskvěležasný. Až do doby, kdy byl velký DEN D na spadnutí.

Už budem spolu navždycky
hledat houby magický
má dobrá ženo
Bylo to jenom na chvíli
teď v mojí starý košili
nosíš mí jméno

Celý to nějak začalo už ve čtvrtek v noci, takový divný pnutí nebo co, ale to je pocit, kterej mám i když má začít pršet, sněžit nebo když všude vyluxuju a vyperu, takže jsem tomu nepřikládala moc velkou váhu – takovej ten pocit rodící se změny, nic velkýho. Chááá a pak jsem se v pátek ráno vzbudila, rozhlídla se po pokoji, kde jsou samí krabice, prázdný knihovny a bedny se všema mejma krámama – je k nevíře kolik toho jeden člověk za pár let nashromáždí – a padlo to na mě jako pytel cementu.

CO KDYŽ JE TO ŠPATNEJ NÁPAD? CO KDYŽ SI ZAČNEME LÉZT NA NERVY? CO KDYŽ TO NENÍ TO NEJLEPŠÍ ŽIVOTNÍ ROZHODNUTÍ? KAM DÁM VŠECHNY SVOJE VĚCI? BLA BLA BLA BLA, třas v nohou a hotovo konec!!! A s touhle náladou, kdy jsem málem vyletěla stropem, jsem vletěla do práce, oči na vrch hlavy, tlak až někde na Aljašce a začala vyšilovat, obeslala kamarádky, který se snažily mě uklidnit a totálně pobavila kolegyně, protože takhle vykravenou a na nervy normálně nebývám.

Nechci, aby to vypadalo, že jsem to stěhování nechtěla nebo tak, chtěla a jsem fakt moc ráda, že jsem tenhle krok udělala, protože děti mít nikdy nebudu – takže tenhle zásadní životní bod můžeme úspěšně škrtnout – a vzhledem k Martinovu životnímu přístupu a postoji JEDNO MANŽELSTVÍ ZA ŽIVOT MI BOHATĚ STAČILO se asi ani nikdy nevdám, takže je společný sestěhování se vrcholem mýho partnerskýho života. A jestli jsem doteď byla super šťastná, tak v pátek – den před velkým přesunem, protože v okamžiku, kdy se z bytu A do bytu B přestěhují moje knihy je to celý jasně daný – jsem dostala ráno tak děsnej panickej záchvat, že jsem přemýšlela, jestli se pozvracím, omdlím nebo vyskočím z okna. Nakonec jsem se jenom rozbrečela – proč to je mi stále záhadou – a do práce dorazila totálně hysterická a s postojem ASI SE NA TO RADŠI VYKAŠLU A STĚHOVAT SE NEBUDU, PROTOŽE TO ASI NENÍ DOBREJ NÁPAD!!!

Ono je asi dobře, že takový pocity člověk má – aspoň jak jsem po zralé úvaze a třech kolách s rumem usoudila. Je to totiž velikej krok a zásadní změna a vůbec všechno, zvlášť v případě, kdy jako já člověk žije skoro deset let sám, je si hodně svým vlastním pánem a vůbec nemusí řešit věci typu ZLATO, PO PRÁCI JDU TAM A TAM, PŘIJDU POZDĚJC. Prostě jsem si až do teď chodila kdykoli kamkoli s kýmkoli, vracela se kdykoli odkudkoli a v jakýmkoli stavu a teď je tomu nějakou konec a ještě to dělám dobrovolně!!! Takže ta panika byla asi na místě a dovoluji si tvrdit, že i po těch kolách, rumu, 2 horkých sprchách a nasazení si prstýnku se Znamením zla – protože Voldy by to prostě moh nějak zachránit (cháá nezachránil, ale vypadá super, takže si ho nechám) – panikařím pořád úplně stejně.

Už je to nejmíň dvě stě let
to ještě placatej byl svět
a my se trochu báli
že nejdou srazit postele,
že bude krátká neděle
a jednou nás to spálí  (HOUBY MAGICKÝ - Kabát) 

Jakýkoli životní krok sebou totiž nese jistá rizika, přináší se mu jisté oběti a navíc je třeba přijmout kompromisy. Protže když se k někomu nastěhujete, už to není jenom o vás, ale taky o tom druhým. Máte na hrbu jeho zlozvyky, zvyky, návyky a životní stereotypy, on má zas na hrbu ty vaše a musí se to nějak skloubit a najít si v těch dvou různých životech nějakej střed, kterej bude vyhovovat oběma. A pak je třeba se rozhodnout, jestli vám za to stojí nebo ne. Já jsem sice už dva dny hysterická, protivná a určitě maximálně nesnesitelná, – navíc je to stav, kterej mi asi ještě chvíli zůstane, protože tak nějak nepředpokládám, že to jen tak mávnutím ruky zmizí – ale Martin je úplně v klidu a snaží se uklidnit i mě, což se mu teda moc nedaří a spíš mě vytáčí to, jak moc je v klidu, ale věřím tomu, že to za to stojí. Aspoň doufám.

V sobotu jsem se odstěhovala. Definitivně, se vším všudy, k chlapovi, kterýho miluju. Sice jsem pořád hysterická, ale taky moc šťastná. Takže…občas je asi na místě trocha paniky, nebo trochu víc paniky, protože to asi znamená, že to rozhodnutí není ve stylu KOUPILA SEM SI ŽLUTÝ PONOŽKY S ANANASEM A JE TO TROCHU DIVNÝ, ale spíš ve stylu UDĚLALA JSEM NĚCO, CO NEJDE ÚPLNĚ VZÍT ZPÁTKY A MOŽNÁ TO NEVYJDE, ALE JDU DO TOHO!