Tajemná komnata je otevřena

Odcházím z práce. Tašku přes rameno, sluchátka do uší, hluboký nádech – konečně na čerstvém vzduchu. Tak nějak se na chvilku zašiju do vlastního mikrokosmu. Podloubím mířím do Výběru na bezobalu/eko/bio nákup a svojí půlhodinku relaxuj nad chai latte. Taová klasická denní rutina, protože nejsem schopná jít z práce rovnou domů – potřebuju na chvilku svůj osamělý prostor, na který jsem byla těch deset let zvyklá. Proti mně si to celkem rychlou a sebevědomou chůzí šine ne moc vysoký chlápek v černošedý bundě a kšiltovce stejných barev. I na tu vzdálenost je mi nějak povědomej. Ta chůze, i tu čepici s odrbaným kšiltem už jsem někde…a pak ve mně zatrne, žaludek udělá tak tři přemety – a to doslova, protože v tu chvíli se mi chce doopravdy zvracet – a nohy se mi zlomí v kolenou. Přede mnou jde prokletí mýho života – a jooo jsem si vědoma jak strašně pateticky a debilně to zní (ať žijou ubohoučký ženský románky!!!). Pozdraví mě jako by nic a dokonce se i usměje, což je teda vyloženě vrchol. Jako by se nic nestalo. Jako by…no o tom, jak to mezi námi bylo jindy, protože to je na dlouhý vyprávění. Ale byl to rozhodně ten nejvíc toxickej vztah, jakej si jen dovedete představit. Úplná plynová komora. Asi se teď ptáte po podstatě toho, co jsem tím vším chtěla říct. Asi takhle…

Jo ten chlap byl a očividně pořád je moje prokletí. Ublížil mi tak, jak nikdy nikdo a to už je fakt co říct. A nejhorší na tom je, že sem z toho setkání byla tak v prdeli, že jsem po cestě domů málem přejela svojí zastávku – což není žádná tragédie bych ten kousek z další došla pěšky – a po další dva dny si říkala, jestli to, že jsem od něj odešla, byla chyba nebo ne. Jestli jsem neměla být trpělivější, jestli jsem něco neudělala blbě, jestli jestli jestli jestli. Bla bla bla!!! A úplně strašný bylo uvědomění si, že se tenhle chlap se mnou citově pořád dokáže hnout a vykolejit. I přes to všechno. No…oklepala jsem se, to zas ne, že ne, protože mám vedle sebe fakt skvělýho, vtipnýho, milýho a neskutečně tolerantního chlapa. A kde takovýho druhýho najdete, že jo? Nehodlám mu ubližovat. Nemám důvod. Takže hezky zpátky na zem.

Každopádně sem tyhle dva dny, kdy sem byla v dost nehezký duševní nepohodě a dost věcí sem si v sobě řešila, ZASE!!! , dospěla k názoru, že rozhodně nejsem jediná holka, která to takhle má. Byl by nesmysl si to myslet. Jenže…mluvíme o tom spolu? S kamarádkami? S terapeutem? S novým partnerem? S barmanem, který nám nese další drink? Nemyslím si. A když už, tak je strašně těžký všechny ty věci a pocity pojmenovat. Buď z nedostatku slov – protože ne všechno se dá slovy vyjádřit – nebo z nějakého duševního bloku. A ačkoli jsem si myslela, že sem s tímhle už v pohodě a konečně můžu žít zas normálně, aniž by mi tenhle člověk přímo či nepřímo zasahoval do života, není tomu úplně tak. A protože i vždycky pomáhalo se z věcí vypsat, řekla jsem si, že tenhle blog s dost nekonzistentním obsahem, využiju právě k tomuhle účelu.

Postupně vám tu otevřu všechny zásuvky svého tajného stolku, které byly doteď zamčený na devatero západů. Otevřu dveře své třinácté komnaty. Nechám vás nahlédnout do svých vztahů – ne do všech, to bysme tu byly do soudnýho dne, ale do těch podstatných určitě – a třeba to celý bude mít i nějaký vyšší význam. Minimálně si zametu v duši, umeju v ní okna a vynesu smetí, který už začíná být docela cejtit.