Všichni jsme z jednoho světa

 Jestli je v mém životě věc, která mu dává skutečný smysl, je to nepřímý boj, pokud se to bojem dá označit, za lidská práva. Nebo minimálně intenzivní poukazování na jejich porušování a celkové vnímání téhle problematiky, která se, bohužel, pořád týká ještě poměrně velkého počtu zemí. A to i přesto, že máme jednadvacáté století, tisíce moderních vymožeností, sociální sítě a další věci. Možná je to často spíš na škodu, protože je nám těmihle prostředky ukazováno jen takový to hezký pozlátko, ta lepší tvář světa.

Pravdou ovšem je, že ve spoustě zemí světa jsou i dnes porušována lidská práva, v mnoha zemích je neskutečná chudoba, hlad, děti musí pracovat a pomoct tak své rodině vydělat pár peněz místo toho aby chodily do školy, nehledě na postavení žen, ženskou obřízku a další. A málokdo ví, že takové věci se nedějí jen v zemích třetího světa, jak by se mohlo zdát nebo jak by se mnoho lidí mohlo domnívat. Faktem je, že takové věci – samozřejmě ne všechny, ale přesto – se dějí například v Rusku, KLDR, Číně… Teď třeba i v Ukrajině, což je něco, co je v tuhle chvíli aspoň vidět – a upřímně, hrozně mě vytáčí komentáře a příspěvky ve stylu: mají tu všechno zadarmo, proč se nepřispěje na naše děti/nám, utekli ze svojí země, jsou to zbabělci, co přišli k hotovýmu, do pohodlí bla bla bla, lidi twl přemýšlejte občas mozkem a ne prdelí.

Každopádně, ať se dostaneme k jádru toho, co bych chtěla dneska říct. Každý rok se tohle téma otevře tak nějak veřejněji – protože, co si budem, denně nebo nějak intenzivněji něco takového řeší jen nízké procento lidí – v podobě skvělýho filmovýho festivalu o lidských právech Jeden svět (fusekle na fotce jsou s letošním logem a nosím je ráda a hrdě), což je asi ten nejpříhodnější název vůbec. Protože všichni obýváme jeden svět, všichni dýcháme jeden vzduch, všichni chodíme po jedné Zemi a čerpáme z jejího bohatství. A i když nejrůznější děsy světa řeším téměř pořád, – protože už spoustu let dobrovolničím pro Amnesty a všeobecně to sleduju opravdu hodně – nikdy si ho nenechám ujít. I když je pravda, že jsem letos stihla jen dva filmy ze šesti, protože jsem měla spoustu práce a focení, jsem ráda, že jsem viděla aspoň ty, protože…co si budem, člověka to obohatí a začne si věcí tak nějak víc vážit. Nebo zkrátka jinak vnímat svět. Protože takovéhohle věci je důležité ukazovat a nezavírat před nimi oči.

FILMY, CO JSEM VIDĚLA:

 

Přikládám vám to takhle anotačně, protože…popsat všechny pocity, které jsem z toho měla, by vydalo minimálně na dva další články - ale filmy z festivalu jsou dostupné i online, takže si určitě pustím nějaké další a vy můžete taky. Každopádně…chtěla jsem tím vším jen upozornit na něco, co má podle mě smysl. Má smysl pomoct, když člověk může. Má smysl na věci upozorňovat, když se dějí špatně. Má smysl vyjadřovat svůj postoj k problémům, které se člověka třeba konkrétně netýkají, ale to neznamená, že k nim musí být lhostejný. Nebo že se ho třeba jednou týkat nezačnou. Protože žádný člověk není zbytečný, i malá pomoc je pořád pomoc, i jeden nespokojený hlas v davu mlčících je slyšel. Já osobně mlčím dost nerada, a i když se jednou kdosi nechal slyšet, že mi za tyhle moje aktivity, účasti na protestech, demonstracích a hromadící se podpisy na peticích jednou někdo rozbije půllitr o hlavu, jsem ochotná to risknout. Protože jsou na světě lidi, kterým jde o život jenom proto, že se jinak oblékají, říkají, co se nesmí říkat a snaží se o to, aby se jejich národ, rodina a úplně cizí lidé měli v jejich zemi lépe. A to je opravdové hrdinství.

Takže…co je proti tomu jeden podpis, jedno sdílení, jeden transparent,troška peněz. Mě se v tomhle státě nestane nic – nikdo mě nezavře, nikdo mě nebude mučit, neztratím se ze světa…